Stranger than the Fiction – Horší už to nebude

Potřeboval jsem nějakou oddychovku a do oka mi padl film Stranger than the Fiction – česky to běželo asi pod názvem Horší už to nebude.

stranger-than-fictionMoc jsem od toho neočekával a musím říct, že se mi to nakonec celkem líbilo. S jednou výhradou.

Stručně děj, aniž bych snad moc prozrazoval.
Takový akurátní chlapík Harold Crick, který má přesně nalajnovaný život se najednou zasekne. Začne v sobě slyšet ženský hlas, který mu říká, co má dělat. Harold hledá pomoc u doktorů, pak u nějakého profesora literatury.
Ve filmu se rozvine i milostné téma s jednou pekařkou.
Pak se ve filmu občas objeví jedna psychicky nevyrovnaná spisovatelka. Jak to spolu všechno souvisí se dozvíte ve filmu.

Takže. Líbila se mi atmosféra filmu.Bylo to svižné, chvílemi úsměvné, chvílemi dojemné. Docela dlouho jsem nevěděl, kam to směřuje.
Líbili se mi herci (i když Dustinu Hoffmanovi jsem mizerně rozuměl. Má takový hluboký mumlavý hlas :-(). Hlavně mi byla sympatická ta pekařka :-). Věděl jsem, že herečku od někud znám a taky že jo. Podle csfd jsem si dohledal, že to je Maggie Gyllenhaal a že měla krátkou epizodku ve filmu Donnie Darko a hlavně se mi líbila ve filmu Confession of a Dangerous Mind.
sttf
Ten milostný příběh Harolda a pekařky mě chvílemi i docela dojímal. Taková ta nevyrovnaná dvojice jako třeba v Postřižinách Schmitzer a Vašaryová (myslím, že já s manželkou sice nejsme tak extrémní, ale hodně z těhlech dvojic máme v sobě taky).

Film celkem šlape, z tohohle hlediska tomu nemám asi co vytknout.
Mě se ale nelíbil ten základní nápad, ta zápletka. To, jak je propojen Harold Crick a spisovatelka. Mě to přišlo tak nějak vykonstruované.

Ale přesto. Jo, hledal jsem oddechovku, měl jsem ji (i s tím trochu přeslazeným koncem).

David Dreman – Contrarian Investment Strategies – The Next Generation

Způsobů, jak investovat do akcií, je ohromné množství. Od intradenních obchodníků přes investory, kteří hledají hodnotu jako třeba Buffet a čekají roky na zhodnocení. Ale i ten podle mě částečně využívá tzv. kontrariánství (nebo alespoň nějaké jeho prvky).

contraChtěl jsem se o tom, jak vlastně kontrariánství funguje, dozvědět víc, a tak jsem si opatříl knížku od Davida Dremana Contrarian Investment Strategies – The Next Generation. Nic jiného jsem od něho předtím nečetl, ale to nevadí.

Knížka mě nezklamala.
Dreman zdůvodňuje, proč a na jakých principech tento způsob investování funguje. Super, to se mi opravdu líbilo a vzal jsem si z toho hodně ponaučení.

V knize je spousta kapitol věnována psychologii, samozřejmě investorů a chybám, do kterých nás lidská psychika ráda táhne. Výborné příklady, argumenty, výsledky psychologických experimentů.

Co se mi moc nelíbilo – kniha je samozřejmě prošpikovaná spoustou grafů, což je určitě v pořádku. Většinou je pak ale Dreman podrobně rozebírá, což mi v některých případech přišlo i zbytečné.

V knížce Dreman výborně vyvrací teorii efektivních trhů, moderního portfolia a výpočet rizika. To bylo supr. Ale možná tomu vyvracení potom věnuje až moc prostoru.

Knížka je dost dlouhá, některé z těchto pasáží jsem přešel rychle nebo něco málo i vynechal.
Angličtina na mě byla dost obtížná, místy na hranici mých možností.

Ale i přes uvedené mouchy knížku určitě doporučuju.
Na konci je uvedeno 41 pravidel, kterými by se měl kontrarián řídit. Je to vždy shrnutí kapitoly do takovéhoto pravidla. Pokud se vám nechce pročítat celou knížku, určitě si přečtěte alespoň tohle, i když bez vysvětlení z kapitol asi nebude vše úplně srozumitelné.
Určitě si pravidla ještě několikrát přečtu.

Co si z knihy odnáším:
se svými finančními možnostmi nejsem schopen takové diverzifikace, jakou knížka doporučuje.
I tak si ale budu vybírat akcie podle většiny těchto pravidel. Některá z nich už jsem používal dřív. Některá doporučení mi byla jasná i dříve – nevšímat si názorů většiny odborníků, ignorovat doporučení bank, ignorovat technické analýzy, neinvestovat do většiny IPO.

Naopak – v knížce jsou uvedena pravidla, podle kterých akcie vybírat (malé versus velké firmy a spousta dalších kritérií). Hodně hodně poučné.

Teď trochu odběhnu od knížky, ale zase se k ní vrátím.
Když to shrnu, tak vidím několik základních způsobů investování-
1. Nahánět trh a snažit se vystihnout jeho nálady a tendence.
Honění za trhem dělá kde kdo, ale lidí, kteří dokáží pohyby trhu odhadovat je minimum a je hodně malá šance, že bych zrovna já tohle dokázal.

2. Value investing – procházení účetních uzávěrek firem a hledání vhodné investice. To je určitě dobrá metoda, ale je hodně obtížná a postavit na ni celou mou strategii rozhodně nemůžu. Mám pouze omezené znalosti a zkušenosti. Ale tady si myslím, že už mám částečně šanci. Určitě se vyplatí si o firmě zjistit co nejvíc základních ekonomických údajů – tady se mám ještě hodně co učit.

3. Právě kontrariánství – hledání příležitostí na odvrácené straně trhu mezi akciemi firem, které nejsou právě populární a nebo upadly krátkodobě kvůli dočasným výsledkům v nemilost investorů. (a tím je i velká šance, že jsou podhodnocené). Využívání chyb, které způsobuje lidská psychika.

Můj zatím nejlepší kauf – akcie těžařů zlata GDX letos v lednu byl právě takovýhle částečně kontrariánský tah. Celé odvětví v nemilosti a odepisované.
A téhle koupě určitě nelituju. Po necelých 5 měsících zisk přes 70%.

Pak bude potřeba vystihnout okamžik, kdy včas prodat. To je někdy ještě těžší než koupit správnou akcii ve správný čas.
Ale i na to jsem v této knížce našel odpověď. Je to pravidlo číslo 21 :-).

Aldous Huxley – Brave New World

Dostal jsem chuť přečíst si něco jiného než knížky o investování.
A někde jsem zrovna četl o sci-fi klasice Brave New World.
Scifi sice nemusím, ale proč tomu nedat šanci?

bnwJiž od začátku jsme konfrontováni s jakýmsi světem budoucnosti, kde se děti rodí a vychovávají v laboratořích, z amplionů se jim do hlavy vtloukají programy pro budoucí život.
Děti jsou různě „okastovány“ a podle toho potom taky zastávají různé úkoly a pozice ve společnosti. A všichni jsou šťastni.
A když štěstí dochází, tak se zobne Soma, takový prášek něco jako droga, ale bez negativních účinků, a člověk to trápení pěkně přečká.
Celkem dobré to je i se sexem. Nedělá se z toho žádná věda, na vztahy se moc nehraje. Prostě volná láska, něco jako hipíci.

Ale samozřejmě je ve společnosti pár kverulantů, kterým to úplně nejde pod nos.
A jeden z nich si zaletí do rezervace, kde ještě žijí „divoši“ (něco jako my) a jednoho divocha s maminkou si přiveze do „civilizace“.

No, scifi asi opravdu není můj žánr, nebo přinejmenším tahle knížka. Možná to bude i tím, že byla vydaná už v roce 1931 a takhle si tehdy představoval svět roku 2050.
Žádná postava mi nepřirostla k srdci, s nikým jsem se neztotožňoval. A když pak „divoch“ mudroval na několika stránkách o bohu, životě a tak, tak mě to vůbec nebavilo.

Možná knížka ztratila kousek svého kouzla i tím, že jsem anglicky úplně všechno nerozuměl, nevím.

Celkově shrnuto – žánr sci-fi asi zase chvíli nepustím do své čtečky.

V paprscích slunce – film z KLDR

V rámci festivalu Jeden svět jsem se byl podívat na film V paprscích slunce, který vznikl v koprodukci několika zemí a jak jsem se později dočetl, natáčen byl rok. Tady někde píšou, že sleduje život běžné pchjongjangské rodiny v průběhu jednoho roku, tak snad jsem to pochopil dobře. Ale to není tak důležité.
kldr1
Severní Korea je pro mě taková trochu tajuplná země a tady jsem si sliboval, že se dozvím víc o životě místních lidí.

Těžko říct, jestli ten film má očekávání naplnil. A pokud ne, určitě to nemůžu vyčítat tvůrcům, kteří v rámci úzkých mantinelů udělali maximum. Film se mi každopádně s malými výhradami líbil.

Z amplionu na ulici se linou pokyny k rozcvičce a někteří lidé podle toho opravdu cvičí.
Pak jdeme do školy, kde sedí holčičky ve školních uniformách (před hodinou se ohřívají u radiátoru, což asi vidět být nemělo) a docela fešná a překvapivě i usměvavá paní učitelka po příchodu spustí dlouhý výplach hlav o japonských a amerických nepřátelích. a holčičky se snaží si to zapamatovat a aktivně se hlásí a odpovídají. Připomnělo mi to občanskou nauku, kterou jsem absolvoval ještě za minulého režimu. Akorát že hodně koncentrovanou. Člověka polije úplně hrůza.

A pak sledujeme takovou „jakoby běžnou“ phongpjangskou rodinku. Jenže, jak zjišťujeme záhy, nemůžeme všemu zas tak moc věřit. Protože to, co máme vidět, je divadýlko aranžované korejskými soudruhy ideology.
A tady musím obdivovat hrdinství tvůrců filmu, kteří samozřejmě nemohli točit, co se jim zachtělo, ale chytře nechávali běžet kameru před a po natáčení scének, což působilo komicky, ale zároveň i zrůdně.
Ideologové vždycky řeknou lidem, jak se mají tvářit, co mají říkat.
Občas se podaří zaměřit kameru i někam, kam asi mířit neměla.
Sledujeme třeba natáčení, tuším že v nemocnici, a kamera se podívá ven, kde stojí černé moderní auto, které patří s největší pravděpodobností právě těm ideologickým režizérům a ukáže i chlapíka přešlapujícího kolem – asi nějaký tajný.
kldr2Postupně se podíváme do továrny, kde se šijí oděvy a jsme zase svědky šílené komedie v režii ideologů. A zase tvůrci tak nějak mimochodem zaberou dělnice, které pod pracovní kombinézu schovávají teplé oblečení.

A postupujeme dál – ohromný snad stadion nebo slavnostní síň, kde jsou děti přijímány do Pionýra. A ideologie, ideologie, ideologie. Je to jak jiný svět. Nikde žádná reklama (tak ta by mi asi nechyběla), šedé domy, ohromné, ale opravdu ohromné cedule s portréty vůdců a sochy, kterým lidé nesahají ani po boty.

A další dějství – nějaká mlékárna, kde si dělnice „spontánně“ vyprávějí o tom, jak zvýší nabídku druhů mléka a „spontánně“ pogratulují kolegyni k přijetí dcerky do Pionýra.

kldr4A beseda válečného veterána , kterému se medaile ani nevejdou na sako, za oponou zase schovaní ideologové – scénáristé, pak slavnost v den narození vůdce, záběry z městské dopravy…..
Je toho spousta, a právě tady jsem viděl, alespoň pro mě, jeden problém. Ten film byl pro mě příliš dlouhý. Prostě, kdyby to o půl hodiny osekali, nic by se asi nestalo.

Druhou výtku bych měl k titulkům. Ne tedy k těm tlumočícím korejštinu do češtiny, ale asi 3x nebo 4x se objeví titulky asi na čtyřech řádcích a víc, které mají asi něco objasnit. Já jsem je ale prakticky nikdy nestihnul přečíst – navíc na mě byly dost malé.

Jinak ale, jak už jsem psal, film moc pěkný. Šedivé město, lidé na ulicích v nevýrazných oděvech, všude přítomná propaganda. Lidé bez jediného spontánního úsměvu, vše dělají jako stroje.

Bohužel jsem se nedozvěděl, co si ti obyčejní lidé, hrající tu maškarádu, vlastně myslí. O čem si OPRAVDU povídají, když za nimi nestojí někdo, kdo pouští hrůzu a kdo je komanduje.
Ale tvůrci filmu udělali co mohli, moc se mi to líbilo.

Zajímavý je i rozhovor s režizérem filmu.

Teprve z tohoto článku jsem se dozvěděl, jak se štábu podařilo tajně natočený materiál uchovat.
kldr3
Možná se pokusím najít si o KLDR více informací. Nejlepší by asi bylo najít názory někoho, kdo odtamtud utekl a může teď snad svobodně mluvit.

Každopádně si u takového filmu člověk uvědomí, jak ohromnou svobodu tady máme. I s těmi všemi neduhy a nevýhodami. Ale s těmi lidmi ve filmu by měnil asi opravdu jen blázen nebo zarytý komunista, což je vlastně to samé.

Děkuji pořadatelům Jednoho světa v našem městečku, kteří během let vykřesali z podívané pro pár zájemců festival, na kterém je kino skoro vždycky plné.

House of Cards – 4. řada

Spíš náhodou jsem si všiml, že už tady je 4. řada mého oblíbeného seriálu House of Cards.

house_of_cards_4A celkem rychle jsem ji skouknul. Jaká byla? No, vzhledem k tomu, že jsem ji sjel dost rychle, tak aspoň pro mě určitě ne špatná. U spousty jiných seriálů, které sleduji hlavně kvůli angličtině, jsem se třeba moc rychle neprokousával, nebo jsem to i zabalil.
Co se mi tedy líbilo a nelíbilo?

V prvních dílech čtvrté řady jsem se pěkně rychle dostal do děje, nedělalo mi problémy si vzpomenout na to, co vývoji událostí předcházelo v minulých řadách.
Postupem času se vynořovaly i postavy z minulých řad, které už jsem ani nečekal. Ba co víc – dokonce se tam objevilo i pár už mrtvých postav (třeba novinářka Zoe Barnes, nebo třeba mrtvý Peter Russo). Nebylo to ale naštěstí tím, že by štáb neměl peníze na to, aby do nových rolí obsadil jiné herce :-), tady to mělo svůj logický význam, ale nechci prozrazovat víc.
Zoe ale měla v té scéně jinak udělané vlasy, takže se mi moc nelíbila :-(.
Ale jo, herci představující Zoe a Petera Russoa si přivydělali pár dolarů, se kterými už vzhledem ke své seriálové smrti asi nepočítali a my jsme zažili příjemné oživení.

Underwoodovi jsou sví stejně jako v předchozích řadách.
Je tady i pár zajímavých zvratů, je to napínavé. Tady jsem zklamaný nebyl.
Uvědomil jsem si, jak fantastičtí herci představující Underwoodovi – tedy Kevin Spacey a Robin Wright jsou. Když Claire vstupovala jako kandidátka na víceprezidenta před bouřící dav, věřil jsem jí každé gesto.

V jedné chvíli jsem si ale uvědomil, že už v seriálu není prakticky nikdo, kdo by mi byl opravdu sympatický a komu bych mohl fandit. V prvních řadách jsem sice už věděl, že je Frank hajzlík, ale pořád jsem mu ještě tak nějak přál úspěch. Bylo to pro mě takové zvláštní rozpolcení.
Tady už mu vůbec nefandím. A čím dál víc mi je nesympatická i Claire. Kladnou postavou by asi měl být spisovatel Tom, ale pro mě to je takovej zvláštní brouk. Nemluvě o Dougovi – to je případ sám pro sebe.
Sympatie ve mě ještě vzbuzovala alespoň Heather Durban, Frankova protikandidátka, která moc neintrikovala, což jí ale bohužel kandidaturu posralo.
Naštěstí se tam znovuvynořil novinář Tom Hammerschitt, který začal rozkrývat nesrovnalosti ve Frankově itineráři a i když je to trochu zvláštní týpek, opravdu jsem mu přál, aby Franka dostal.

Co mi připadlo zvláštní.
Nechci něco prozrazovat z děje, ale pokud budete tuhle řadu sledovat, tak mě zaskočila rychlá rekonvalescence pacienta. Schválně se podívám někde na netu, jak po takovémhle závažném zásahu do těla člověka trvá zotavení.

Trochu zvláštní mi připadnul i konec téhle řady. Byl to asi mostík ke vzniku řady páté, protože nevěřím, že celý seriál skončí takhle. Nedovedu si ale představit, jak se Underwoodovi chtějí z téhle šlamastyky vysekat. No, nechám se překvapit scénáristovou fantazií.

Takže suma sumárum – seriál pro mě od první řady nastavil hodně vysokou laťku a i tentokrát se zklamání nekonalo. Je to prostě pro mě takový hausofkartovský standard, což znamená, že nad ostatními seriály silně vyčnívá.

←Starší