Mr. Robot – 1. serie

Dostal jsem typ na americký seriál Mr. Robot.
Pustil jsem se do něj i z toho důvodu, že jsem chtěl dostat do ucha víc americkou angličtinu.

Před tím jsem načal seriál Narcos o drogovém králi Pablu Escobarovi, ale bohužel, v prvním díle byla angličtina tak půl na půl se španělštinou a to se mi moc nechtělo poslouchat. Ale třeba se k tomu ještě vrátím.
robot
Tak tedy Mr. Robot.
Jedná se o seriál z prostředí počítačů, hackingu, velkých korporací, internetové bezpečnosti a lidí, kteří mají moc a jsou občas trochu vyšinutí (ať už hackeři nebo korporátníci) a to stylem života, názory, nebo i sexuálním chováním. A občas si někteří trochu něco šňupnou.

Hlavní hrdina Elliot pracuje v bezpečnostní agentuře (teda jako nestojí mezi regálama v Penny, ale je to taková ta agentura, co zajišťuje kybernetickou bezpečnost).
Je to totální introvert, který s lidmi komunikuje většinou tak, že se jim nabourává do počítačů a mobilů. Nedělá to ale proto, aby se nějak zviditelnil, nebo si převedl cizí peníze…
Moc toho nenamluví a abychom vůbec chápali, co se mu honí hlavou, často slyšíme jeho voice over. Ve většině filmů to je taková filmařská berlička, která mě spíš irituje, tady to ale mělo smysl.
Zapojuje se do činnosti hackerské organizace (něco jako Anonymous) a má představu, že změní svět k lepšímu.

Příběh má několik rovin, zápletek a podzápletek. Nebylo pro mě jednoduché se v tom orientovat. Dochází tam k několika zásadním zvratům. Často jsem nebyl schopen rozpoznat, co je realita a co výplod choré (nebo napráškované) mysli hrdinů.
Jako vždycky se mi ze začátku trochu pletly postavy – tak jsem si na pc v jednom okně otevřel na edna.cz přehled hlavních postav, časem už jsem to zvládal i bez toho. Ale tohle je moje slabina, za to seriál nemůže.

A můj dojem ze seriálu?
Dalo by se to vyjádřit snad i slovem nadšení.

Líbila se mi atmosféra, většina postav má šmrnc, i když mi třeba nevoní to, co dělají.
Myslím, že ten kybernetický svět byl zobrazen celkem věrohodně. Zajímal by mě třeba názor nějakého odborníka.
Snad ještě víc jsem si uvědomil naši neustále se zvětšující kybernetickou zranitelnost. S tím, jak stále více věcí přesouváme na net, jak cpeme chtě nechtě na síť údaje o sobě (facebook, maily, nebo dokonce BLOGY :-)), účty, navštívené stránky atd…, které dokáže zkušený nalamovač pěkně posbírat, poskládat, využít a zneužít.
robot-2
Uvědomil jsem si, že nejzranitelnější v celém systému je skoro vždycky člověk. Hackeři velmi často využívali chyb lidí.. Kdo by odolal nacpat do pc nalezenou flešku, kdo by čekal, že mu pouliční raper naservíruje se svým cédéčkem do pc i nějaké svinstvo, kdo by čekal, že když si někdo zavolá z vašehou founu, tak vám pak může pěkně zavařit.. To bylo hodně zajímavé a poučné.

Ale kupodivu mě to celé nijak nedonutilo si nějak měnit hesla a líp se zabezpečit. Spíš mě to naopak utvrdilo v tom, že když někdo bude opravdu chtít, tak se mi prolomí kam se mu zamane. (Třeba u mého bankovního účtu bych mu to ale moc nedoporučoval, protože i kdyby ho celý vybral, čas strávený prolamováním by se mu asi nerentoval :-)).

U seriálu jsem se nenudil, naopak, po dlouhé době jsem se těšil na každý další díl.
Myslím, že dlouho neodolám a pustím se do druhé řady (asi už dnes večer :-)).

Mr. Robota jsem dal s anglickými titulky, bez nich bych byl asi ještě o dost zmatenější.

Nezbývá mi, než seriál (nebo alespoň zatím první řadu) doporučit.

Kolo a plavecká sezóna

16 let, každý den, většinou tak 8 – 9 měsíců v roce (několik let to šlo i bez zimní pauzy), jezdím do práce na kole. 15 km tam a 15 zpátky. Je to supr. Vyčistím si u toho hlavu a chtě nechtě se udržuju v kondici.
Mám od mládí hodně křivá záda, která mě prakticky pořád nepříjemně bolela. Po několika letech ježdění do práce na kole mě vůbec nebolí. Ze začátku bolela míň, potom už jen při změně počasí, teď prakticky vůbec.
Kdyby mi v osmnácti někdo řekl, jak výborně se budu pár let před padesátkou cítit, nevěřil bych mu. Většina lidí přisuzuje kolu opačné účinky – myslí si, že právě z kola bolí záda.

Rád plavu. V zimě je docela problém od nás dojet do bazénu, navíc to není úplně nejlacinější. V létě jsem si večer někdy zajel někam na koupaliště, ale byly to spíš výjimky.

Asi před čtyřmi nebo pěti lety mě napadlo, že bych si mohl jít před prací zaplavat na rybník Bagr, který je asi kilometr před naší firmou. Ráno tam, až na jednu výjimku (občas tam potkám jednu paní tak okolo padesátky) nikdo neplave, maximálně tam sedí nějací rybáři.

Bagr dnes ráno

Bagr dnes ráno


Párkrát jsem to zkusil a bylo to fajn.
A bylo to fajn tak moc, že jsem tam v létě chodil před prací každý den a že jsem se snažil plaveckou sezonu vždycky aspoň o pár dní natáhnout.
A stejně jako u jízdy na kole, i u plavání se dostavil vedlejší pozitivní efekt. I když jsem tomu nechtěl věřit, tak jsem se asi opravdu i trochu otužil. Nejsem prakticky nemocný a když se jdu někam s někým koupat, je mi divné, jak nadává na studenou vodu nebo do ní vůbec nevleze.

Letos jsem začal plaveckou sezonu na začátku května, kdy mě voda ještě hodně studila (nebo jsem nebyl po zimě zvyklý). A máme konec září a já pořád ještě jezdím na ranní koupačku.
Vzduch má občas i 5 stupňů, ale většinou je o to příjemnější voda. Vím, že už bude sezona pomalu u konce, ale pořád se nemůžu s ranním plaváním rozloučit.
Dnes bylo venku ráno kolem dvou stupňů, teplotu vody nevím, nemám teploměr. Ale musela být dost žhavá, protože se z ní dost kouřilo :-) A tak jsem zase neodolal.

A řeším problém, co dál. Bylo by super protáhnout sezonu opravdu do maxima (bojím se, abych pak fakt nenastydnul) a potom formu nějak udržovat do jara a příští rok začít třeba v březnu, v dubnu. Jenže, jak tu formu přes zimu udržet?
Nechce se mi nějak ráno sprchovat studenou vodou, ani nevím, jestli by to mělo nějaký efekt.
Možná sauna?
Nevím.
Zkusím najít na netu něco o otužování. Nerad bych se odrovnal, ale představa, že bych chodil třeba od března do listopadu plavat na rybník je pro mě hodně lákavá.

Tři roky investování

19.8.2016 to byly přesně 3 roky od chvíle, kdy jsem zavítal na pobočku Fio-banky a zřídil si zde účet na obchodování s akciemi.

Nadešel tedy čas na takové malé vyhodnocení.

Proč jsem začal
Do začátku jsem měl asi 4000 kč. To zní samozřejmě směšně, ale nějak se začít musí.
Chtěl jsem si spořit peníze a to, že mi někdo v bance dá za rok procento nebo dvě úroků mě neuspokojovalo.
Chtěl jsem zkusit něco, kde nebudu jen pasivně čekat na pár procent úroků, ale kde si sám zvolím míru rizika a obnos vložených peněz, i když to bude trochu „riskantnější“. Prostě investovat malé částky a na nich si vyzkoušet, jaké to je být tím obchodníkem s akciema :-).
K založení účtu mě inspiroval i tehle blog.
A pak taky tehle článek od Jana Barty.

Tehdy jsem považoval za úspěch, pokud se mi podaří překonat úročení v bance. Moje představa úspěchu byla tak 5% ročně.

A jak se tato představa naplnila, co mi investování dalo a vzalo? A jak vlastně investuju?
penize
Ke třetímu výročí investování jsem si chtěl vypočítat výnos mého portfolia v jednotlivých letech.
A k mému překvapení jsem zjistil, že nevím, jak to mám vypočítat. Problém je následující. Na konto s akciemi jsem postupně posílal peníze, které jsem pak investoval. To znamená, že někdy peníze chvíli ležely na účtě, než jsem nějaké akcie koupil. Něco jsem koupil, prodal, peníze zase chvíli ležely….
A takových posunů, nákupů a prodejů se během roku uskutečnilo několik. Je tedy potřeba počítat i „výnos“ ležících peněz, nejen koupených akcií.
Možná je na to nějaký jednoduchý vzoreček, nevím, nejsem ekonom. Možná, že jsem to vypočítal špatně, těžko říct.
Pro toho, koho by to zajímalo, je na konci článku můj postup při výpočtu výnosu portfolia.

No zkrátka.
19.08.2013- 31.12.2013 -1,25 %
1.1.2014 – 31.12.2014 +33,2 %
1.1.2015.31.12.2015 + 49 %

Bude to nějaké procento sem, nějaké tam, ale přibližně by to mělo odpovídat.
rok 2016 vyhodnotím, až bude po něm

Jak je vidět, dařilo se mi fantasticky. Ale nechci to zakřiknout. Zítra můžu být třeba na nule. To je právě jedna z věcí, která odlišuje investování do akcií třeba od spoření.

Na spořícím účtu vám peníze, pokud žádné nevybíráte, prakticky jen přibývají (i když se vám je snaží stát nebo banka ukrást zase jinak – inflací nebo různými poplatky).
Na vašem investorském účtu se ale můžete jeden den radovat z toho, že tam máte 50 000, a za týden máte třeba 25 000 kč.
Pro mě osobně to byla jedna z nejtěžších věcí na investování – smířit se s tím, že mi právě teď peníze ubývají a třeba to delší dobu nebude jinak.

Jak investuju
Absolutně se necítím být povolaný někomu radit, nebo dokonce tvrdit, že vím jak na to a že tomu rozumím. Tady spíš pár takových bodů, co dělám, kdyby to někoho zajímalo.

Čtu knížky a články o investování.
Nečtu knížky o intradenním obchodování, nečtu technické analýzy. Nečtu oceňování firem agenturami a nezajímají mě jejich doporučení.
Bližší mi je value- investing – čili investování do hodnoty s delším časovým horizontem (v mém případě beru za delší horizont větší počet měsíců, až několik let, což může být pro jiného člověka zase malý časový horizont).
Samozřejmě, že jsem se několikrát nechal vybláznit a pokoušel jsem se zbohatnout za pár dní :-)

V poslední době mě nejvíc oslovují některé prvky kontrariánského přístupu – to znamená, že člověk jde trochu proti stádu.
Vyplatilo se mi to při koupi akcií těžařů zlata, od kterých se všichni odvraceli a věštili jim živoření a zánik.
Teď investuju hlavně do bank, protože jsou pod tlakem a já předpokládám, že nezbankrotují, ale státy je budou jako skoro vždycky sanovat. A až se situace obrátí a úrokové míry nebudou nulové nebo záporné jako teď, měly by to být právě banky, které budou na koni. Uvidíme…
Myslím, že lidská psychika hraje u investování ohromnou roli. A to nejen psychika moje jako investora, ale i psychika davu.

Jsem na twitru – mám asi 15 kanálů, které sleduju. Myslím, že mi to úplně stačí. Údajů a článků je nekonečně, ale člověk by si měl udržovat takový komplexní pohled a pochybuji o tom, že s mírou informací nějak zásadně stoupá míra úspěchu.

Investuju jen tolik peněz, kolik jsem ochoten oželet. To znamená, nikdy bych nesáhnul na rodinný rozpočet a už vůbec bych si nikdy na nákup akcií peníze nepůjčoval.

Co mi investování dalo a vzalo
Tak rozhodně mi dalo trochu peněz, které by mi nedal spořící účet :-).
Ale to je jen jedna strana věci. Zároveň jsem se ponořil do knih a do myšlenek hrozně chytrých lidí, což mě určitě moc obohatilo i při přemýšlení nejen o světě akcií, ale o světě celkově.
Trochu jsem poznal sám sebe – to, jak zvládám neúspěch. Tedy to, že se mým akciím momentálně nedaří a já „chudnu“.
Jak jsem někde četl – největším uměním investora je nedělat nic. Zní to trochu přehnaně, ale ten, kdo to někdy zkusil, ví, co tím chtěl básník říct.
Poznal jsem, jestli mám na to neposlouchat hlavní proud médií a jít proti davu. To je opravdu hodně těžké.
A taky jsem se trošičku zdokonalil při četbě anglických článků a knížek v angličtině.

Trochu neskromně si přeju do dalších let investování alespoň stejný úspěch jako doteď.

Při výpočtu jsem postupoval následovně.
Zjistil jsem si všechny zlomové body během roku, kdy se na účtě něco pohnulo – přišly peníze, uskutečnil se nákup nebo prodej, získal jsem dividendu…
Potom jsem vypočítal zisk nebo ztrátu za dané meziobdobí. Za rok jsem tak měl třeba i 20 nebo víc údajů.
To procento zisku nebo ztráty jsem potom vydělil počtem dní v tomto meziobdobí a vyšel mi zisk nebo ztráta za den.
Tak jsem to provedl u všech meziobdobí, výsledky sečetl a vypočítal aritmetický průměr. Ten jsem pak vynásobil počtem dní za celé období – třeba právě dní za jeden rok.

Objevování zašlé slávy

Bydlím nedaleko polské hranice a při jednom nedělním výletu na kole jsem si zajel do obce Sokolowsko.
IMG_20160807_113613
Je to taková džuzna, jednou jsem tam už na kole neplánovaně projížděl, když jsem si spletl cestu a omylem jsem se tam při cestách Javořími horami vyskytnul. Ale to jsem o Sokolowsku ještě vůbec nic nevěděl.

Bylo mi trochu divné, co tam dělá v lese takový krásný červený pravoslavný kostelíček, ale nevěnoval jsem tomu moc pozornosti.

A spíše náhodou jsem se nedávno dozvěděl, že Sokolowsko – do roku 1945 Görbensdorf – bylo slavné (ale opravdu slavné) lázeńské městečko. A ten kostelíček tam je z doby, kdy do města přijížděli vzácní a bohatí hosté. A mezi nimi i Rusové (někde jsem slyšel, že snad samotný car) nechali postavit tehle kostelík.

Šlápnul jsem do pedálů a tentokrát záměrně vyrazil směr Sudety – Sokolowsko.

Pojďme zkusit obnažit kontury dějin Görbensdorfu – Sokolowska a podívat se asi na nejzajímavější tamní budovu – Sanatorium Dr. Brehmera.
Možná, že se dopustím nějakých nepřesností, ale z tabulí u ruin sanatoria jsem vyrozuměl, že:
na ploše asi 70 ha se rozprostíral park a několik lázeňských budov a pavilonů.V letech 1853-1876 vzniklo sanatorium Dr. Brehmera – to jsou ty ruiny červené budovy na fotkách.
IMG_20160807_113642
Brehmer byl jeden z nejúspěšnějších lékařů zaměřených na léčbu plicních chorob, který za pomocí na tehdejší dobu netradičních revolučních metod léčil tuberkulózu a další plicní nemoci. A právě Görbensdorf -Sokolowsko bylo prvními lázněmi na světě, kde tato léčba probíhala.
Samotnou budovu projektoval Edwin Oppler v neogotickém a neorománském stylu s různými věžičkami a arkádičkami. Docela by mě zajímalo, jak vypadaly interiéry, jediný snímek jsem viděl na informační ceduli před budovou.

Městečko přitahovalo návštěvníky nejen kvůli léčivým kůrám, ale bohatý tady byl i kulturní život.
Někde jsem četl, že lázně nebyly svým věhlasem daleko od našich Karlových Varů.
IMG_20160807_113820
No a uděláme takové dva skoky v čase.
Vyhnání Němců (do roku 1945 byl Görbensdorf německý ), úpadek obce, zmar, rujny.
Časté změny majitelů a nakonec i podpálení budovy v roce 2005 místním dobrovolným hasičem signalizovalo nezadržitelnou zkázu sanatoria.

Dalším skokem je rok 2004 a vznik nadace, která se mimo jiné v posledních letech pokouší z budovy sanatoria vytvořit kulturní prostor.
Pokouší se sehnat peníze a budovu zrekonstruovat (což bych považoval za celkem velký zázrak). Ale paní, asi nějaká členka nadace, se kterou jsem se pustil do diskuze, vypadala, že sama věří ve zmrtvýchvstání budovy.

Koná se zde nějaký filmový festiválek a koncerty. Paní říkala, že by snad měly nějaké peníze doputovat z Norských fondů.

Nejsem si jistý, jestli zadní část komplexu prošla rekonstrukcí nebo je vybudována nově, ale každopádně nepůsobí nijak rušivě. Opravena je taková ta hlavní věž, ze které je pěkný výhled na celé sanatorium.
Ve věži a v „nové“ budově byla zrovna výstava moderního umění. Vím o sobě, že moderní umění není můj šálek kávy a tahle výstava mě v tom zase utvrdila. Ale nechci pomlouvat – buďme rádi, že se někdo takhle angažuje.

Opravená věž - vyhlídka

Opravená věž – vyhlídka


A dostávám se k pro mě ohromně zajímavé věci. Venku před budovou jsou v jakýchsi drátěných kójích vystaveny? poházeny? věci asi z interiéru budovy. A to mě nadchlo. Staré rozbité přístroje, hudební nástroje, léčebné prostředky jsou tady tak nějak bez ladu a skladu. Supr.
Myslím, že kdyby se tyhle věci vzaly a takhle, jak tady jsou, se přenesly do té věže místo moderního umění, nemělo by to chybu a ještě by to umocnilo tu zvláštní, hodně zvláštní atmosféru, kterou tohle místo má.

Více o nadaci na http://www.sokolowsko.org/en/

Bohužel nemám dobrou fotografii budovy za „starých dobrých časů“, jen fotku ofocenou z tabule před budovou.

A ještě jedna maličkost – myslím, že by bylo dobré dát k silnici nějaký poutač. Kdybych nejel přímo na jisto k sanatoriu, ani bych si nevšiml, že tam můžu zatočit a vejít dovnitř.

Přeju Sokolowsku – Görbensdorfu, aby zase našlo svou zašlou slávu.
Plicní choroby se tady už asi léčit nebudou – přece jen, vzduch má teď jiné grády než za dob doktora Brehmera, ale jako trochu výstřední kulturní centrum si ho dokážu celkem představit.
IMG_20160807_115748

IMG_20160807_115752

IMG_20160807_115909

Pohled z věže

Pohled z věže

věci z interiéru 1

věci z interiéru 1

věci z interiéru 2

věci z interiéru 2

věci z interiéru 3

věci z interiéru 3

A takhle to tu kdysi vypadalo

A takhle to tu kdysi vypadalo

Kazuo Ishiguro – The Remains of the Day

Povím vám hrozně zajímavý a napínavý příběh.

Je první půlka 20. století a já pracuju už spoustu let jako sluha (tedy takový hlavní sluha, co má pod sebou pár dalších lidí) v jednom anglickém sídle.
No a můj nový pán teď na pár dní odjíždí, půjčil mi auto a já jedu navštívit jednu služku, která tady kdysi pracovala.
A o tom vám teď budu vyprávět. A tohle moje vyprávění bude trvat DESET HODIN!!!

Tak taková je ve stručnosti knížka The Remains of the Day, od anglického spisovatele s japonskými kořeny Kazuo Ishiguro, kterou jsem si někde stáhnul jako mp3-čtení.

Proč poslouchat deset hodin takovou nudu?
220px-KazuoIshiguro_TheRemainsOfTheDay
No protože ten sluha nám sice popisuje tu svoji cestu, (která je sama o sobě pro dnešního člověka dobrodružná asi jako každodenní cesta do práce – i když, počkejte! jednou mu dokonce došel benzin!!!! :-)), ale ve vzpomínkách se vrací i do dob minulých, kdy na sídle, kde slouží, pořádal jeho dřívější pán důležité schůzky vrcholných světových politiků. A my postupně z pohledu sluhy odkrýváme, o co tam šlo.
Navíc, ta služka, za kterou jede, mu možná dlouhou dobu, kdy spolu sloužili, naznačovala něco, co mu docvakává až o hodně později.

Pro mě je to navíc zajímavé v tom, že knížku napsal skoro Japonec a je psána z toho jejich pohledu na svět. Kdyby vám dnes někdo řekl, že budete sluha, asi byste moc nezajásali. Ale tehle sluha se snaží být opravdu profesionálním sluhou. Až to je někdy, viděno zase z našeho úhlu pohledu, přehnané a nepochopitelné. Ale mě se právě tehle „východní“ přístup k životu líbí. Ano, snažit se dělat i obyčejné věci dobře a být spokojený s tím, že jsem to udělal dobře. Výsledek je pak až druhořadý.

A navíc má kniha více rovin. Nechci moc prozrazovat děj, ale to, že oddaně sloužíte svému pánovi, kterého si vážíte, je sice pěkné, ale zároveň je možné, že ten váš pán dělá něco špatně a nebo je dokonce sám špatný.
Ale to si tehle sluha nepřipouští. Pro něj je zásadní to, aby byl právě tím dobrým profesionálním sluhou svého pána, ke kterému je maximálně loajální.
A jsme u dilematu, které by mohl řešit klidně každý z nás. Třeba já jako překladatel budu muset překládat pro někoho, o kom vím, že je blbec a nebo chce dokonce udělat nějakou špatnou věc.
Má být pro mě hlavní, abych byl opravdu „profesionál“ a bude pro mě důležitější to, jestli přeložím dobře každé slovíčko se supr přízvukem? A nebo se mám v rámci možností úmyslně pokusit nepřesným nebo zavádějícím překladem ovlivnit výsledek?

Taková krátká příhoda mojí babičky, která s tímhle dilematem souvisí. Vyprávěla mi, jak byl za druhé světové války v jejich vesnici udavač, který psal dopisy na gestapo. A na poště seděl úředník, byl to dokonce Němec, který ty dopisy vyhazoval. Neumím si představit, že bych v sobě našel takovou odvahu.
Byl to dobrý pošťák? Měřeno tím, jak vykonával svoje povinnosti, určitě ne, ale jako člověk zachránil možná celou vesnici před tragédií.

Chlapíkovi, který knížku namluvil, je docela pěkně rozumět. V přímé řeči mění hlasy, ale v porovnání s tím, jak byl namluvený Velký Gatzbi, to není nic moc. V Gatzbim bylo x postav a ten, co to namluvil, měnil bravurně hlasy a jakmile skončila přímá řeč, hned uvedl hlas do své polohy. V téhle knížce uměl „namlouvač“ jeden ženský a jeden mužský hluboký hlas. Trochu problém jsem měl s tím, že třeba v hospodě, kde bylo víc chlapů,. mluvili všichni dost podobně. A někdy se mi zdálo, že po přímé řeči mu ještě trochu trvalo, než přistál na svém hlase.

Podle knížky byl natočen i film, ale na ten se určitě nechystám.

A ještě jedna maličkost. Na začátku každé knížky mi chvíli trvá, než si zvyknu na slovní zásobu spisovatele a než se zorientuju.
A tady mi bylo na začátku knížky hned sympatické, jak pěkně z hurta to ten sluha vzal. Pěkně si sednul, dal nohy nahoru a svému pánovi řekl, že si bere volno.
Jenže to bylo tím, že jsem si spletl slovíčko employee a employer.
Takže ty nohy na stůl si dal samozřejmě pán a ne sluha a s dovolenou to bylo taky trochu jinak, než jsem si na začátku myslel :-).

Tak jo, dalo se to.

←Starší