Professor John M. Longo – The Art of Investing. Lessons from History’s Greatest Traders

Na jednu stranu mi je líto, že nemám ekonomické vzdělání – chybí mi základy, neznám základní pojmy atd…
Na druhou stranu mi to, že jsem byl ekonomií dlouho nedotčený, umožňuje poměrně nezaujatý pohled.

Co ale s dírami v ekonomickém vzdělání? Čtu knížky, články, dívám se okolo sebe.

Abych získal větší přehled o investičních velikánech a jejich způsobech investování, sehnal jsem si audioknížku The Art of Investing – Lessons from History’s Greatest Traders
(součástí toho byla i pdf – verze).
aoi
Jedná se o 24 lekcí, kde je v každé lekci zastoupena nějaká investiční strategie a investor nebo investoři, kteří se tímto stylem investování proslavili.

I když to není tak úplně pevně dané pravidlo.
Jedna kapitola je například věnovaná ženám investorkám, kdy každá používala jiný způsob investování. Poslední kapitola je také volnější a na příkladu firmy Chrysler je ukázáno, co všechno může firmu potkat a kde se jedná i o takové shrnutí kurzu.

Před poslechem lekcí jsem znal samozřejmě něco o Warrennu Buffettovi, Benjaminu Grahamovi, četl jsem i něco od Davida Dremana. (Jeho kontrariánský přístup k investování mě zaujal nejvíc).

Často jsem četl o Billu Grossovi a Georgi Sorosovi, ale nebylo mi moc jasné, co vlastně udělali a nechtělo se mi to hledat po netu.
O většině ostatních investorů z těchto lekcí jsem prakticky nic nevěděl.

Pro začátečníka mého typu je to neocenitelná příručka. Jednoduše vysvětluje různé formy investování. Vyjasnil jsem si spoustu pojmů.

Je také dobré, že lze každou lekci poslouchat i bez poslechu předchozích. Pokud je v ní něco, co si podle autora zaslouží vysvětlení, tak to vysvětlí, i když už to vysvětloval třeba na jiném místě.

Bez zajímavosti určitě nebyly ani krátké životopisy investorů.
Vždycky se tam našla nějaká perlička, která mě zaujala.
Tak třeba Bill Gross se živil 4 měsíce jako gambler v kasinu v Las Vegas, kde úspěšně hrál podle návodu v knížce Beat the Dealer, kterou četl v nemocnici.

Investor Dalio zase tvrdil, že za valnou většinu jeho investorského úspěchu vděčí transendentální meditaci.

A takových věcí by se našlo víc.

Celkově tedy knížku – kurz hodnotím velmi kladně.
Angličtině se nechalo docela pěkně rozumět a asi dvě kapitoly, které jsem z poslechu úplně nepochopil, jsem si dočetl v pdf-kové verzi.

Tady je bez ladu a skladu pár citátů nebo útržků, které mě zaujaly:
Momentum investors buy stocks that have been rising and sell
or sell short investments that have been falling. In the short run, say a year or less, researchers have found that momentum works.
High flyers keep flying and losers keep falling.

Templeton felt that the best performance is produced by a person,
not a committee. Committees have a tendency to focus their views
similar to a consensus, which Templeton believed would not result
in market beating performance.

Tohle bude dost můj problém:
Most people are stubborn in their investment approaches. Once
they’ve made up their minds about an investment, they tend to
agree with information that supports their views and ignore
information that conflicts with them. Economists call this behavior confirmation bias.

Muží versus ženy:
The results were even more pronounced among single men and
single women. Single men traded 67% more often than single
women did; and the women outperformed the men by 2.3% a year.

Super, moc dobré.

Zimní plavání a přechod do léta

Jak už jsem psal třeba tady, loni jsem si poprvé prodloužil koupací sezonu. Před prací se chodím koupat každý všední den na rybník a místo toho, abych sezonu ukončil koncem srpna jako vždycky, jsem pokračoval dál do zimy.

Teploty vody i vzduchu postupně klesaly, ale to mě neodradilo.

Když zamrznul rybník, ještě chvíli jsem rozbíjel led a ve vzniklé díře se alespoň otužoval. Potom ale rybník zamrzl tak silně, že už jsem led nerozbil.

Naštěstí ale můžu chodit od vlaku ještě jinou cestou, kde teče řeka, takže jsem se přesunul tam. Naposled jsem se tam koupal začátkem ledna. Ve vodě jsem vždycky strávil jen minutku, dvě. Prostě jsem hodně rychle promrzal a taky musím počítat s tím, že se musím ustrojit, dojít zbytek cesty do práce a tam pak fungovat.

Pak uhodily velké mrazy a zamrzla i řeka. Naposled jsem se koupal, když byla teplota vzduchu asi mínus 10 stupňů, bylo to začátkem ledna.

Řeka byla zamrzlá asi do konce ledna. Tehdy jsem ale chytil nějakého vira, nebo jestli to je nějaká alergie, nevím. Každopádně jsem koupání odpískal.

bagraPoprvé po zamrznutí a mém zavirování jsem se šel koupat na rybník první týden v březnu. Rybník byl ještě ze dvou třetin zamrzlý. Měl jsem trochu strach, jestli se po té asi dvouměsíční pauze moje tělíčko nesklapne, ale bylo to ok. Voda byla samozřejmě tak nějak kolem nuly. Neplaval jsem žádné stovky metrů, prostě minutka dvě ve vodě, stejně jako v řece. Na prvním obrázku je ještě vidět vzadu led – to byl druhý týden v březnu.
Jinak mám na Bagru kámošky – kačenky, viz druhý obrázek.

Od té doby teplota vody i vzduchu stoupá. Asi nejpříjemnější koupání se mi zdálo v půlce dubna, kdy byla voda lehce pod deset stupňů. Už tak kolem těch pěti stupňů jsem si pěkně zaplaval, ale bylo to ještě dost sebepřekonávání.

S teplotou vody už není co řešit. O moc studenější už asi do podzimu nebude.

V neděli jsem byl na kole v Polsku, kde je takové jezírko v lomu, kde je z jedné strany vysoká stráň, takže slunko tam je v tuhle dobu jen před a po poledni. Na břehu sedělo a opalovalo se asi 20 lidí, ale ve vodě kromě mě nikdo nebyl. Ale voda byla vynikající – čistá a příjemně chladivá. Myslím, že musela mít určitě tak 12 stupňů a víc.
bagrb
Co plánuju na podzimní a zimní sezonu:
Doma nejsem schopen se nějak sprchovat studenou vodou – nemám na to čas a studí to :-). Takže k podzimu bude základ nevyměknout a chodit se koupat dál.
Loňská sezona byla pro mě něco úplně nového. Bál jsem se ve vodě zůstat dlouho a neplaval jsem daleko od břehu, abych nějak nenastydnul, abych se stihnul vrátit kdybych měl křeč, Samozřejmě se mi může kousnout srdce, ale s tím člověk nic nenadělá :-(. Prostě, neměl jsem žádné zkušenosti.
bagrc
Myslím, že už vím, co snesu, a budu se snažit vydržet ve vodě vždycky trochu delší dobu. Vyzkoušel jsem si i řeku a pokud nebudou tuhé mrazy jako tuhle zimu a nebudu zavirovanej, mohlo by se dát koupat celý rok. To by bylo supr!!!!

Spaceman of Bohemia – Jaroslav Kalfař

(V češtině bude kniha vydaná asi pod názvem Kosmonaut z Čech)
kaflar
Asi dvakrát jsem se dočetl, že recenze na prvotinu Jaroslava Kalfaře vyšly v New York Times, Wall Street Journalu a Financial Times. Už to signalizuje, že to nebude úplně obyčejná knížka.

Přemohla mě zvědavost a Spaceman of Bohemia je vůbec první ebook, který jsem si nechal z Amazonu poslat na svůj Kindle. (většinu knížek kradu z netu, některé si kupuju u českých vydavatelství). Těch 10 doláčů vůbec nelituju.

Nejdříve pár slov o autorovi Jaroslavu Kalfařovi.
Narodil se u nás.
Když mu bylo 5 let, jeho rodiče se rozvedli. Když mu bylo 11, odešla jeho matka do USA. V patnácti se za ní jel podívat a už tam zůstal.
Různě se protloukal, až dostal stipendium na kurz tvůrčího psaní, kde se jeho knížka začala rodit.
Teď je mu 29 let a TSoB je jeho prvotina. Ani její vydání nebylo jednoduché. Ale nakonec vše dobře dopadlo a knížka je na světě.

O čem že to vlastně je?
Začnu oklikou. Vzpomínám si na vystoupení pražské Ypsilonky, kdy publikum zadalo Jiřímu Schmitzerovi několik nesourodých slov a on pak na konci představení zazpíval písničku, kterou mezitím v zákulisí složil a ta obsahovala ona slova.

Nějak si představuju, jak na Jaroslava Kalfaře vykřikují lidi z publika, o čem by jeho knížka měla být.
Mladá holka chce, aby tam byla nějaká láska, fanoušek sci-fi chce, aby to byl sci-fi příběh, někdo z legrace vykřikne „Mistr Jan Hus“, další chce něco o Stb. A pak už tu jsou výkřiky jako „Emil Hácha“, „Nutela“, holčička by si přála nějakou vesmírnou bytost, další chce trochu propagace Prahy, Plzně a dalších našich měst, někdo si chce číst o pálení čarodějnic posledního dubna….. A tak dál a tak dál.
sob
Kalfař odchází do zákulisí a pak vyjde knížka, kde je vše, co si kdo přál. A co je supr – nechutná to jako dort z pejska a kočičky, ale naopak. Má to lahodnou chuť a vůbec od toho nejde odejít.

Už ani nepamatuju, kdy naposled jsem se tak těšil na večerní čtení. Trochu jsem se sice potýkal s množstvím pro mě neznámých anglických slovíček, ale to nevadilo.

Příběh má několik vrstev – touhu malého národa něco dokázat, osud člověka, který si s sebou nese dědictví temné minulosti svého otce, vztah hlavního hrdiny Jakuba s Lenkou, je tam spousta filozofických témat, téma slávy a “obyčejného” života…. Je toho tam mnohem víc.
Prolínají se tam fakta s fikcí.

Mě se líbilo skoro všechno. Bylo tam sice několik částí, které pro mě byly trochu slabší – spíš ke konci, ale celek supr.

Trochu jsem se bál, jestli nejsem hodně ovlivněný tím, že znám místní reálie. Ale na netu jsem si četl recenze nějakých Američanů a knížka se líbila i většině z nich.

Jsem docela zvědavý, jak knížku přijmou čeští čtenáři. Zatím vyšla anglicky a bude přeložena do češtiny asi pod názvem Kosmonaut z Čech.

I přes trochu té ironie sálá z celé knížky Kalfařova láska k Čechám.

Spíš se trochu bojím, aby knížka překladem neztratila to kouzlo spojení angličtiny a našich reálií.
Třeba:
…testing Ferda, the cosmic dust collector and the tech star of my mission….

Každopádně přeju Jaroslavi Kalfařovi, aby Spaceman nebyl jeho nejlepší román.

Kalfař je skvělý vypravěč a myslím, že má před sebou skvělou budoucnost.

Ale já mám jeden problém. Jak psal jeden ten amík ve své recenzi – nevím, co teď budu číst.

Diary of an Oxygen Thief

O knížce jsem před čtením prakticky nic nevěděl.

Dokonce jsem si to i trochu popletl – zmátl mě český název.
Můj syn si před pár lety četl sérii knížek Deník malého poseroutky – takový vtipný polokomix, a ten název mi s tím nějak splynul. Myslel jsem, že to bude podobné, jenom hlavní postava zestárla a z Poseroutky se stal Sráč.

Ale bylo to něco úplně jiného, ani to asi nechtělo parazitovat na Poseroutkově slávě.

Další trochu tajemnou věcí je jméno autora – žádné není. Důvodem je…. ale to až dále.
doot
Tak hlavní „hrdina“ je chlapík, který pracuje v nějaké irské reklamce a později jde pracovat do USA.
To ale nebylo hlavní téma. Hlavní téma jsou jeho vztahy se ženami.
Je to (bývalý) alkoholik, lamač srdcí, který ale ty svoje holky pak vždycky ve vztahu psychicky týrá.
A jak to v životě chodí, na každého jednou dojde.
Je to psáno ich formou a měla by to být vlastně zpověď tohohle trochu hajzlíka – proto není uvedeno jméno autora.

Začátek mě nijak nechytil a asi ve čtvrtině jsem to chtěl i vzdát. Prostě celou dobu nějaké líčení vztahů s partnerkama.
Potom se ale hlavní hrdina začal přesouvat do USA a prozradil i něco ze své práce. Začalo to být zajímavější, pestřejší .
No a pak si našel nové děvče, vše dostalo spád a asi poslední čtvrtinu knížky jsem doslova shltnul.

Těžko se o knížce píše, když nechcete vyzradit děj.

Nechci tady spekulovat o tom, jestli je knížka pravdivá a jestli v ní popisuje svůj příběh opravdu ten chlapík, nebo jestli si příběh vymyslel nějaký spisovatel a je to takový reklamní tah.
Je to vlastně jedno.

Jedna věc mi ale přišla zvláštní:
Hlavní hrdina ke konci knížky prožije něco ne úplně záviděníhodného, o tom žádná. Hrozí mu, že se objeví v jednom médiu a knížka s jeho zpovědí je vlastně takový preventivní tah, kterým chce předem vysvětlit, proč a jak se všechno stalo.
Ale když si uvědomím, co tak hrozně diskreditujícího se mu může stát po zveřejnění, tak to moc nechápu.

Přirovnání. Podle mě to je asi jako kdyby o vás někdo tajně natočil nějaký film, ve kterém půjdete se svým děvčetem po ulici, pak budete sedět v restauraci a možná se trochu divně tvářit nebo drbat za uchem, další „kompromitující šokující“ materiál by se týkal toho, že vás natočí, jak si kapesníkem otíráte pusu od čokolády.

A vy byste se bál, že někdo tehle film zveřejní.
Buď jsem něco úplně nepochopil, nebo nevím.

A ještě jednou k tomu českému názvu knížky. Možná to vnímám špatně, ale pod pojmem sráč si představuju člověka s jinými charakterovými vlastnostmi, než má tehle hrdina. Neměl to být spíš hajzlík nebo tak něco? Sráč je pro mě srab. A tak mi tehle chlapík nepřipadal. Alespoň ve většině situací ne.

K angličtině.
Bál jsem se, že bude ta proklamovaná „sprostá“ angličtina nad moje možnosti, ale číst to šlo vcelku dobře.

Knížku hodnotím neutrálně až pozitivně.

William B. Irvine – A Guide to the Good Life

Kdybych nevěděl, o čem knížka je, její název by mě asi odradil. Těch návodů, jak správně žít, už jsme viděli….

Knížka má ještě podtitul (The Ancient Art of Stoic Joy), což je sice lepší, ale kdybych o ni kdesi nečetl pochvalnou recenzi, asi by mě ani tohle nepřivábilo a nepřesvědčilo, abych si ji přečet.
A to by byla chyba!
Protože tahle knížka byla výborná – alespoň pro mě.
guide
Stejně jako autor knihy jsem dříve hledal inspiraci pro život i v buddhismu, hlavně pak v zenbuddhismu. Sice jsem se nechal některými věcmi ze zenu inspirovat, ale zjistil jsem, stejně jako autor knihy, že toto učení asi není úplně pro mě.
Nejsem schopen bez nějakého mistra provádět meditace. Chyběla mi nějaká knížka, která by mi jazykem dnešní doby zen víc přiblížila a zasadila ho do moderního života. Navíc jsem v knihách o zenu nacházel tolik rozporů, že jsem se nedokázal správně zorientovat.

O stoicismu jsem před čtením knížky nevěděl prakticky nic. Znám jen ten slovní obrat, že někdo něco přijal se stoickým klidem a matně si vzpomínám, že to byla asi jedna z mnoha filozofií, o které jsem se ve škole učil takovým tím memorovacím stylem a do dalšího dne na ni zapomněl.

Knížku A Guide to the Good Life napsal chlapík, který se pokusil přenést učení stoické školy do naší doby a naroubovat ho přímo do každodenního života. I za cenu, že ne vše bude správně přeneseno a pochopeno, což mi ale nevadí. Naopak. Cením si odvahy, se kterou to udělal.

Co mě i dost překvapilo, bylo množství podobností stoicismu se zenem. Možná byly tyhle podobnosti vypíchnuté kvůli tomu, že se Irvine také o zen zajímal.

První část knihy je takový úvod, kde se dozvíme, kdy toto učení vzniklo, dozvíme se něco o nejvýznamnějších stoicích. Komu se nechce tuhle část číst, klidně si může najít něco na wikipedii a myslím, že se nic nestane, když to přeskočí.

Druhá část nás seznámí se základními technikami stoického učení. Z toho mi asi nejdůležitější připadla negativní vizualizace. A k té se ještě v článku vrátím.

Důležité je i rozdělení událostí na ty, které mohu ovlivnit úplně, které nemohu vůbec ovlivnit a které mohu ovlivnit částečně.
Už dávno jsem přijal do svého života to, že co nemůžu ovlivnit, tím se nezabývám (nebo se snažím tím nezabývat). Jasně, něco, co mám plně pod kontrolou, tomu se věnuji.

Pak je tu ale spousta věcí, které mám pod kontrolou jen částečně. Co s tím? A tady je výborná jednoduchá rada, co s tím. Zní samozřejmě, ale její aplikace tak samozřejmá a jednoduchá není. Zaměřit se jen na část, kterou mohu ovlivnit.

V knize je uveden příklad s tenisovým utkáním. To, jestli vyhraju, mohu ovlivnit jen částečně. Budu tvrdě trénovat, budu se koncentrovat atd.. Asi už ale neovlivním formu soupeře a další okolnosti zápasu. Tam je třeba se zaměřit na to, co ovlivnit mohu a i při případné prohře mít radost z dobré přípravy a provedení. Úplně mi to připomnělo zenovou povídku Býčí oko(bohužel nemůžu nikde najít odkaz), kde střílel zenový mistr z luku a i když netrefil střed terče (býčí oko), měl ze střely k údivu diváků radost, jako kdyby trefil. Pro něho to dopadlo dobře – trénoval, přípravoval se na střelu, soustředil se, takže výsledek, kdy netrefil, pro něho neměl zase takovou důležitost.
V této části jsou i další techniky. Je ale lepší si to přečíst.

Třetí část jsou rady stoiků
Jak jednat s jinými lidmi, jak překonat smutek a bolest, jak se stavět k luxusu, sexu a touze po slávě v životě, jak dobře zakončit život atd.. Zajímavé, poučné.

Ve čtvrté části se autor snaží přenést stoické učení na naši dobu

Tady s ním ne úplně se vším souhlasím, ale to není tak podstatné.

Moc se mi líbila kapitola, ve které Irvine popisuje svoje vlastní zkušenosti se začleňováním stoických praktik do svého života. Musel jsem se třeba smát u příhody, kdy kvůli tomu, aby si vyzkoušel, jak čelí výzvě, vystoupil na jakémsi recitálu se svou neumělou hrou na banjo, což popisuje jako poměrně drsnou zkušenost.

Shrnuto a podtrženo
Pro mě přínosná výborná kniha. Myslím, že spoustu věcí a technik přejmu do svého života. U něčeho si nejsem jistý – třeba předčasné ukončení života, i když v příkladech stoiků bychom to dnes nazvali spíš eutanázie. Názor na sex mám asi taky jiný, než je v knížce. Ale to nevadí.

Ještě si musím pořádně promyslet tu negativní vizualizaci. Jde v podstatě o to, že si představujeme věci, které by se mohly stát. A to negativní věci.

Běžně si třeba myslíme, že je jisté, že máme co jíst, že máme okolo sebe naše bližní, že jsme zdraví atd.. Jsme ale pořád nespokojeni a chceme víc.

A tak si představujeme, že ty věci nebo lidi ztratíme. Po nějaké době takového nácviku si těch věcí, které máme, mnohem víc vážíme a užíváme si mnohem víc života. Jsme spokojenější. Je to samozřejmě mnohem složitější, a je lepší si to celé přečíst v knížce.

Věřím, že to tak funguje (dokonce i v zenové knize Hagakure se píše:
Denně bychom měli meditovat nad nevyhnutelnou smrtí. Každý den bychom měli uklidnit tělo a mysl a meditovat o tom, jak jsme probodáni šípy, rozstříleni puškami, prokláti oštěpy a rozsekáni meči, odnášeni vzedmutými vlnami, vrženi do ukrutných plamenů, zasaženi bleskem, pohřbeni při velkém zemětřesení, shozeni z třistametrových útesů, stiženi smrtelnou chorobou nebo probodnuti vlastním mečem při seppuku po smrti svého pána.
Každý každičký den bychom se měli považovat za mrtvé.
).

Já jsem ale přesvědčený, že samotné myšlenky mají sílu. A mám trochu strach, abych tím, že si budu tyhle negativní věci představovat, něco negativního nepřivolal. To si musím pořádně rozmyslet.

(Nevím, jestli byla knížka přeložena do čj. Já jsem ji měl jako audio a potom ještě ebook.
I když jsem rozumněl u audioknížky skoro všemu, pro jistotu jsem si něco dohledával i v ebooku.)

Za mě tedy knížku určitě doporučuju

←Starší