Martin Sichinger – Kocoviny šumavského léta

Z knihy Poslední šumavská pastvina od Martina Sichingera jsem byl nadšený.
A tak jsem si na kosmas.cz celkem logicky koupil jeho další knížku.

A z té už jsem bohužel tak nadšený nebyl…
Umístěním v čase mi měla být blízká – 90. léta, myslím jejich konec. Dějištěm pak byl šumavský Vimperk.

kocovinaHlavní postavou je Míchal. Rusové mu před lety zastřelili asi tak trochu omylem tátu. A Michal postupně zjišťuje, že to možná až tak náhoda nebyla.

Atmosféra devadesátek je pěkně prokreslená. Znovu jsem si uvědomil, v jakém marastu jsme to žili. Je tam spousta „dobovek“, maličkostí, které si ještě pamatuju a tvořily střípky té skládanky zvané reálný socialismus.

Ale ten děj mě nějak extra nechytil. A potýkal jsem se s problémem mnoha postav. Vím, že to je moje slabina, ale jak je víc postav, ztrácím se v tom.
Tady se pořád vynořovala a zanořovala nějaká jména a já už jsem si moc nepamatoval, kdo je kdo.

A ani ta zápletka mě moc nenadchla, připadalo mi to tak nějak uměle vykonstruované.
Odhalení toho, jak to všechno opravdu bylo, mě taky nijak zvlášť nedostalo.

Na druhou stranu, některé scénky byly sice super vymyšlené – třeba to, jak se strážmistr policejní stanice omylem setkal s Václavem Havlem. To bylo opravdu výborné, vtipné…
Bohužel, takových „vychytávek“ tam nebylo moc. Škoda.

Doufal jsem, že Poslední šumavská pastvina nebyla náhoda a že si postupně od Sichingera postupně jeho celou tvorbu.

Dám mu určitě ještě jednou šanci :-), ale tahle kocovina mě moc nepřesvědčila.

Zúčtování s rokem 2018

Rád si čtu na různých blozích bilancování uplynulého roku. Sám si napíšu taky do svého deníčku, co mi rok 2018 dal a vzal.

Když to shrnu, byl to celkem dobrý rok.

Hlavní je zdraví – a to mě a většině mých blízkých sloužilo.

Doma
20181218_185519_resizedDoma proběhl minulý rok celkem v klidu (s přihlédnutím k tomu, že naše rodina jsou samé individuality, takže to často hodně jiskří), jen konec roku se pochroumal.
V listopadu se nám rozbilo topení – prasklá stará trubka někde pod podlahou. Problém byl, že jsme nemohli prasklé místo lokalizovat. S topenářem jsme se to pokusili utěsnit takovou dost drahou speciální hmotou, která se nalila do topení, ale po čtrnácti dnech to prasklo zase znovu. Nebyla to vina té hmoty, ale jak se později ukázalo, byla jedna trubka totálně na sračku.
A tak jsme skoro čtrnáct dní netopili, týden před Vánoci kopali v kuchyni, chodbě a na záchodě. Bylo by to na delší vyprávění. No, hodně nepříjemná zkušenost, která mě stála hodně nervů, bude to stát dost peněz. Ale nedá se nic dělat.

Co se týká vztahů – s manželkou a synky. Z větší části dobré, ale kdo se nikdy nenaštve nebo nepohádá? Navíc, ty individuality :-)
Tehle rok byl trochu zvláštní v tom, že se rozvedlo nebo rozešlo hodně mých kamarádů a známých. Trochu mě to donutilo se nad spoustou věcí zamyslet.

Kolo
Stejně jako roky předtím jezdím do práce na kole, což je výborná relaxace. Nejezdím už nijak moc rychle (nebo spíš jezdím ještě pomaleji než dřív), ale to nevadí. Nemám sice tachometr, ale myslím, že jsem loni těch 6 000 km dal.
S jednou kamarádkou jsme podnikli i několik delších skvělých cyklovýletů. Z jednoho z nich jsem se asi díky pivku vrátil trochu potlučený :-).

Plavání – otužování
Tak tady jedno z nejmilejších překvapení uplynulého roku. Ještě do půli léta jsem chodil každé ráno na svůj oblíbený rybník. Rybník to je teď ale soukromý a je tam koupání zakázáno (což se mě samozřejmě netýká :-)). Občas tam ale majitel poslal policajty. Je mi jasné, že by tam na mě nikdo po šesté ráno nepřiletěl, ale červík začal hlodat.
Napadlo mě, že bych se podíval po nějaké alternativě. A při cestě domů jsem se jednou stavil u takové vodní elektrárničky a šel se podívat za hráz a zkusil se tam vykoupat. Takhle nadšený jsem nebyl už dlouho – nechá se tam plavat určitě dál než půl kilometru, prostě bomba. Prakticky nikdo o tom neví. Je tam sice v létě vyšlapaná cestička, ale nikdy jsem tam nikoho nepotkal. Od podzimu a v zimě samozřejmě už vůbec ne.
Od té chvíle jsem chodil asi do konce listopadu prakticky jen tam. Od prosince, kdy jsem začal jezdit vlakem, se chodím koupat do řeky na svoje tradiční místo. V letošním roce bych se chtěl věnovat zimnímu plavání trochu víc.
Na srazu školy jsem potkal kluka z vedlejší třídy, dal jsem se s ním náhodou do řeči a ejhle – on je vedoucím otužileckého oddílu. Tak jsem z něj páčil rady ohledně zimního plavání.
Pozval mě na jejich otužilecké plavání v polovině prosince. Jel jsem se tam podívat s tím, že si tam možná taky zaplavu. Ale zjistil jsem, že to není na mě.
Jsem zvyklý se koupat sám (tím samozřejmě porušuju základní otužilecké pravidlo). Tady byl starosta, televize, diváci, byla to taková show. Člověk se musel někde zaregistrovat. Docela to chápu, proč to ti lidi dělají tímhle stylem. Byl jsem rád, že jsem se tam podíval, ale zůstanu věrný svému celoročnímu osamělému plavání v přírodě.

Kapela
Pro mě trochu nepříjemnou věcí byl rozpad naší kapely. V tomhle složení jsme hráli asi čtyři roky. Jeden kamarád se rozešel s manželkou a teď jezdí po Německu po montážích, což se nedá s hraním v kapele skloubit.
Tak od konce léta nehrajeme a docela mi to chybí. Hraní s kapelou byl totiž jeden z mála způsobů, jak jsem se dostával mezi lidi.

Ale vše špatné je pro něco dobré. Snažil jsem se chodit hodně na koncerty, takže jsem navštívil víc (hlavně jazzových) koncertů, než roky předtím dohromady.
Ještě před rozpadem kapely jsem si udělal radost a koupil jsem si bezpražcovou baskytaru. Dlouhou dobu jsem si chtěl koupit lepší kombo a štěstí se na mě usmálo. Protože jsem byl se svým 20W kombem spokojený, jen ten výkon přestával stačit, (baskytara je pasivní ), rozhodl jsem se zase pro kombo Roland, tentokrát 60W, které má navíc i spoustu funkcí, z nichž se mi mohou některé hodit. Nové stojí skoro 13000, ale jednou jsem viděl inzerát za 6000 kč. Tak dlouho jsem spekuloval, až mi inzerát utekl. Od jednoho staršího chlapíka jsem pak koupil na inzerát skoro nepoužívané (nikdy neopustilo zkušebnu) za 4500. Hraje skvěle. Jestli se k tomu dokopu, udělám nějakou recenzičku.
Dlouhé roky jsem snil o lepším kontrabasu, ale protože teď s nikým nehraju, byl by nesmysl do něj investovat.
Když bude příležitost, rád si s někým zahraju.
Ale kdybych nemohl dlouho nikoho najít, možná bych tehle koníček pověsil na hřebík.

Práce
Tady se nic zásadního neudálo. Chyběli lidi, jako asi všude, asi nejčastěji používaným slůvkem byl Rückstand – tedy skluz. Práce tedy až nad hlavu.
Jednou jsem byl se šéfem na služebce v Německu, bylo to takové příjemné oživení.
Tajně věřím, že se v letošním roce změní vlastník naší firmy. To by nám přineslo úlevu a klidnější práci.

Hrozně si vážím toho, že je ve firmě moje výborná kamarádka, které absolutně věřím (a ona mě snad taky) a můžeme si vzájemně svěřit absolutně cokoli. Ani na letošní vánoční oslavě jsem jí za to nezapomněl poděkovat. Takové lidi člověk potká třeba jen jednou za život, a to může mluvit o štěstí.

Investování
V letošním roce jsem akcie příliš nekupoval ani neprodával. Celé portfolio mám teď defenzivní a hodně koncentrované.
Dvakrát jsem si zaspekuloval. Jednou na Kofole. Tam došlo k nějakému výprodeji a tak jsem si během pár dní přišel na pěkný zisk.
Druhou spekulací byla koupě Deutsche Bank. Vypadalo to, že je trh přehnaně pesimistický. Výsledky ale byly ještě horší, než se čekalo. Chvíli jsem váhal a se ztrátou jsem Deutsche Bank prodal, což se při dnešních cenách ukázalo jako dobrý tah. Druhá moje spekulace na Deutsche Bank, která nevyšla. Už bych se snad mohl poučit.

Prodal jsem pár akcií Monety a za keš, který jsem získal jsem dokupoval ČEZ. Jsem přesvědčený, že i navzdory neskutečně pitomému managementu a politikům, kteří si myslí, že je ČEZ jejich, mají akcie o hodně větší cenu a ceny za el. energii poletí nahoru a tím poženou i cenu akcií.
Aktuálně tedy vlastním akcie ETF těžařů zlata – Vaneck vectors gold a Market vectors junio. Ty první už mám v držení tři roky, takže případný prodej nemusím danit.
Hraju na to, že v případě silné korekce nebo dokonce krize tyto akcie půjdou nahoru, já je prodám a za takto získané peníze nakoupím nějaké cenově hodně stlačené akcie.
V hledáčku mám stále Tevu, GE už dostal taky dost na frak a sleduju i další. Raději bych ale investoval do českých. Myslím, že čas nákupů se blíží. Uvidíme, jak poletí ceny dolů.
No a asi polovinu portfolia tvoří ten ČEZ.
Celkově jsem za těch asi pět let investování pořád pěkně v plusu, i když poslední dva roky jsem měl defenzivně postavené portfolio a to mi samozřejmě nehrálo do karet. Teď to vypadá na změnu trendu směrem jižní pól a to by mě mělo vnést vítr do plachet. Až si najdu čas, udělám si nějakou hlubší statistiku a prdnu jí sem. Stále mám roční zhodnocení okolo 8 až 9 procent (nevím přesně, protože fio broker nezapočítává dividendy)-

Pro mě se ale docela změnil vztah k investování. Nebo jinak, investování mě hodně ovlivnilo v neinvestičním životě. Člověk si pročítá názory různých investorů, jejich taktiku, dělá si svůj úsudek, konfrontuje to s realitou. A zdá se mi, že některé vlastnosti, které jsem si vypěstoval v investování, se u mě promítají i do jiných oblastí. Třeba nedůvěra k prognózám různých analytiků, nedůvěřovat názoru stáda a spíš se dívat opačným směrem. Snažit se odfiltrovat každodenní informační šum a číst knížky, které prověřil čas.

Angličtina
Ke konci roku na ni nebyl moc čas, ale dál pokračuji ve skypových lekcích s mým učitelem Solomonem. Neříkám, že jsem se nějak extra zlepšil, ale alespoň se udržuju.
Teď si třeba pouštím audio knihu – toho staříka, co vylezl oknem…. Nejsem z toho kdoví jak nadšený, ale rád bych to anglicky dal.

Knížky
I když jsem se snažil hodně číst, bylo tady hodně knížek, které jsem nedočetl.
Z toho, co jsem přelouskal, mě asi nejvíc oslovily dvě knížky se šumavskou tematikou. Docela známá kniha Raději zešílet v divočině, kterou jsem v tištěné verzi koupil i manželce a potom knížka Poslední šumavská pastvina. Pro mě objev roku. Recenzi další knížky tohoto autora mám už připravenou (bohužel trochu zklamání).

A co bych rád v novém roce 2019?
Jsem už velkej kluk :-) (letos mě čekají superkulatiny) a tak se netýrám nějakými závazky a předsevzetími.
Asi to bude znít banálně, ale hlavně si přeju zdraví, mír a klid v rodině.

Byl bych rád, kdybych měl s kým hrát na basu, kdybych dal do kupy větrnou turbínu, co vyrábím, kdybych trochu víc cvičil, četl, učil se. Víc poznával nové lidi, zkoušel víc nových věcí.
Ale i když to nedopadne, vlasy si kvůli tomu trhat nebudu.

Martin Sichinger – Poslední šumavská pastvina

V poslední době jsem začal číst spoustu knížek (všechny v aj), ale většinu jsem vzdal – nechytly mě a musel jsem se při čtení překonávat. Jednu z nich ještě tlačím před sebou, doufám, že se děj ještě víc rozběhne.
Asi dvě knížky jsem vzdal, protože jejich angličtina byla nad moje síly.
Většina těch nedočtených knížek měla jednu společnou vlastnost – byly neskutečně dlouhé….

V sobotu jsem zatoužil přečíst si něco zajímavého, chytlavého, nejlíp od nějakého českého autora, něco kratšího.
Rozbalil jsem goodreads.com a na základě toho, že se mi v poslední době líbila knížka Raději zešílet v divočině, jsem hledal lidi, kterým se líbila taky.
A potom jsem sledoval jejich oblíbené knihy a zkoušel najít nějaký ten šperk.

Několikrát jsem narazil na knížky od Martina Sichingera – to jméno jsem v životě neslyšel. Zjistil jsem, že je to autor píšící také o Šumavě, i když jinak, než třeba Palán v Raději zešílet v divočině. A tak jsem zkusil jeho knížku Poslední šumavská pastvina.
Koupil jsem ji na kosmas.cz a už letěla do čtečky.

pspHned na úvod můžu napsat, že jsem dostal přesně to, co jsem chtěl.

Knížka pro mě na víkend, zajímavé téma, zajímavě napsaná, zajímavý jazyk, napětí.

Ale postupně:
Děj se odehrává samozřejmě na Šumavě, a sice ve dvou časových rovinách.

V první části knihy se plukovník Reiner, voják bývalého Rakousko – Uherského císařství, ocitá ve víru událostí v období zakládání naší republiky.
Píše se rok 1918 a Němci v pohraničí se od nás chtějí trhnout a vytvořit si svoje vlastní státečky. (Tuhle část dějin jsem se dozvěděl až při studiu německého dějepisu na vejšsce. A to, že tehdy náš stát tuhle tří milionovou „menšinu“ ignoroval, mělo i velký podíl na tom, jak se k nám pak tito lidé zachovali v roce 1938.)
Nikdo neví, jestli je vznik nové republiky definitivní, co bude dál. Navíc ještě pokračuje válka.
Reiner má potlačit Němce a svým činem si nakonec vyslouží status hrdiny.

Druhá část knihy se pak odehrává teď nevím přesně, jestli v roce 1948 nebo 1949, a Reiner se vrací na stará místa a čeká ho další nelehký úkol.
Nemá smysl prozrazovat víc děje.

Každopádně:
Sichinger našel výborné téma.
Krásně propojil dvě časová období – i v druhé části se většinou setkáváme se stejnými lidmi, jako v té první, takže i já, který si plete jména a postavy, jsem měl celou dobu více méně jasno, kdo je kdo.

Celá knížka je plná napětí.
A pro mě tam bylo i několik pěkných zvratů – ale spíš takových, že si člověk myslel, že Reiner něco dělá za účelem x (on si to tedy myslel taky) a časem vyšlo najevo, že za tím vším byl jiný plán y, o kterém Reiner ani netušil, Reiner se stal součástí hry někoho jiného.

Líbilo se mi, jak má Sichinger zmáknuté reálie a co všechno musí o tom, co se dělo na Šumavě v oněch letech, vědět. Kniha úplně přetéká podrobnostmi, prostě super.
My už dnes třeba bereme Masaryka jako jednoznačně kladného, ale někteří lidé v roce 1918 to vůbec takhle neviděli. Prostě jsem autorovi uvěřil, že to všechno mohlo takhle být.

Výborný jazyk, líčení přírody – krásně jsem si vše dokázal představit.

Opravdu bych těžko hledal něco, co se mi nelíbilo, nebo co mi vadilo.

Možná snad jedna maličkost. Připadalo mi, že je, alespoň v první části, Reiner spíše vlečen událostmi a tak nějak osudově už je předem dáno, že se stane hrdinou. Ačkoli třeba bez dvou lidí, kteří znali místní prostředí mnohem víc, by skončil už na začátku. Připadlo mi, že pro to, aby „osvobodil“ město, vlastně moc neudělal…. Ale to je jen můj dojem. A v porovnání s tím, co se mi v knížce líbilo, opravdu maličkost.

V nějaké recenzi kdosi kritizoval, že je hlavní hrdina až moc klaďas a nemá žádné záporné vlastnosti. A že mu chyběl dostatečně špatný protihráč – padouch.

Ta druhá část výtky mi přišla dost mimo. Naopak – padouch se vyklubal třeba z člověka, který vypadal na začátku jako klaďák.
A co se týká Reinerových vlastností, já jsem ten dojem neměl.

Snad jen malá vada na kráse bylo několik překlepů ke konci knihy. Nevím, jestli jsou i v tištěné verzi. No, co se dá dělat.

Tak za mě plný počet hvězdiček a od Sichingera si určitě ještě něco přečtu.
Snad nebyla tahle jeho knížka jen náhoda.

PS. asi není náhoda, že s manželkou vyrážíme na čtyži dny na Šumavu :-)

Aleš Palán, Jan Šibík – Raději zešílet v divočině

Na Radiu Wave jsem zaslechl rozhovor s Alešem Palánem, autorem knížky Raději zešílet v divočině.
Bohužel jsem spěchal a nemohl si poslechnout celý pořad, ale když jsem přišel domů, tak jsem si ho stáhnul a dodatečně poslechnul celý. Navnadil mě natolik, že jsem si hned koupil u Kosmase ebook.

Knížka mě rozhodně nezklamala. Komu se nechce poslouchat pořad o knížce, pro toho jen krátké shrnutí, o čem to je.

rzvdPalán navštěvoval po dobu asi dvou let různé samotáře na Šumavě. V knize najdeme 8 rozhovorů s 9 lidmi. Jeden rozhovor je totiž veden s dvěma bratry, dvojčaty, kteří žijí spolu.
Mezi respondenty najdeme i dvě ženy – k tomu se ještě vrátím.

Kniha je doplněna fotografiemi Jana Šibíka.
V první kapitole jsou navíc i fotografie prvního respondenta, který je pořizuje na kameru obscuru (takový primitivní foťák, u kterého ručně otevřete záklopku a pak hrooozně dlouho fotíte jeden snímek).
K fotografiím se taky ještě vrátím.

Rozhovory byly většinou zajímavé. Zpovídaní lidé totiž nejsou žádné tuctové bytosti a už to, že žijí dost mimo lidskou společnost dává tušit, že nemají úplně konvenční názory. Někteří z nich se alespoň podle našich měřítek pohybují na hranci „normálnosti“.

Někteří ani nemají pro náš systém identitu – nemají doklady a neplatí si žádná pojištění.
Někteří se naopak snaží se systémem vyjít a všechny tyhle věci mají v pořádku, i když i oni přiznávají, že je to od systému často pruda.

Tuším asi dva samotáři se vyfotit nenechali, někteří neuvedli své jméno.

Každý ze samotářů je jiný, důvody jeho samoty jsou různé. Liší se i tím, jak jsou se svým životem spokojeni, jak jsou šťastni.

Takovým spojovacím článkem všech rozhovorů je duchovno (v různých formách) a vztah k přírodě, i když ten ne zas tak úplně u všech.

Asi psychicky nejstabilnější a zároveň nejracionálnější mi připadly obě ženy. Z rozhovorů s nimi jsem měl hrozně dobrý pocit. A z těchto dvou rozhovorů bych vypíchnul příběh Martiny Kyselové. Člověka, který ví, že je jiný. Ví, co chce, jde za tím a i přes obtíže svůj plán uskuteční.
Na dotaz, jestli je šťastná odpověděla okamžitě, že určitě ano. Kolik z nás by asi bez váhání a výhrad takhle odpovědělo.

To, že je knížka tak dobrá a čtivá je určitě zásluha hlavně autora, který se dokáže výborně ptát, dokáže se do svých respondentů vcítit. Je to možná i tím, že se kdysi sám asi 3 roky potuloval po Československu.

Oproti uspěchaným povrchním rozhovorům jdou otázky do hloubky, nenuceně se ptá i na věci, kde by mohla otázka pokládaná někým jiným vyznít trapně..

Za mě vynikající knížka. Nedá mi to, abych ji nesrovnal s knihami Pestří a zelení a Věrní a rozumní od Hany Librové, které jsem četl. To jsou knihy o rodinách, které také často žijí dost daleko od civilizace. Téma je podobné, ale úplně jinak zpracované.

Od knih od Hany Librové jsem si asi před čtením sliboval něco podobného, co jsem očekával od rozhovorů se šumavskými samotáři.
Na rozdíl od knih od Librové se ale v Raději zešílet v divočině má očekávání řekněme z 90 procent naplnila.

U knih Librové to bylo a hodně desítek procent méně. Tam mi to připadalo, že jsou příběhy nějak vědecky naroubované na téma ochrany přírody. Navíc autorka má na tuto problematiku nějaký názor a podle mého ho do knížek dost cpala. Na samotné rozhovory s lidmi zas tolik prostoru nezbylo.

Ještě k těm fotografiím. Nedokážu asi úplně přesně říct, jak moc se mi líbily Šibíkovy fotky. Nevím, jestli jsem udělal něco špatně, ale v pdf – verzi se mi zdály fotky nějak divně nasekané. V mobi verzi na čtečce jsem samozřejmě počítal s tím, že budou černobílé a spíš ilustrativní a to bylo OK.

Kniha se mi líbila natolik, že ji asi koupím manželce k narozeninám (ta nečte e-booky). Uvidím, jak budou fungovat fotky na papíře.
Ty fotky z první kapitoly z camery obscurny se mi hrozně líbily. Úplně rezonovaly s takovou tou introvertností a psychickou rozháraností jejich autora.

Co se mi na knize Raději zešílet v divočině líbilo
Téma, kladené otázky, empatie autora, to že lidi nehodnotí, neodsuzuje ani neglorifikuje, není senzacechtivý. Nechce samotáře třeba ani nedopatřením o jejich samotu připravit.
Na druhou stranu je možné přes autora knihy tyto lidi třeba i finančně trochu podpořit.

Co se mi nelíbilo
Asi u dvou rozhovorů jsem měl pocit, že jim je věnováno zbytečně o dost více prostoru než ostatním, i když mě jejich osudy o tak moc zajímavější nepřipadaly. Ale vše je subjektivní, vůbec bych se nedivil, kdyby měl někdo úplně opačný názor.

Pro mě tedy zatím knížka letošního roku.

Petr Čermák – Investice do akcií

Ve svém RSS – zdroji článků mám i stránku o investování do akcií pana Čermáka.
Jedná se o web zabývající se value – investováním. Beru to jako takovou výbornou svodku zajímavých výročních zpráv a úvah různých investorů. Většinou si čtu jen stručný výcuc, o čem odkazované video nebo článek je.
Když mě téma zaujme, tak se na video nebo podívám nebo se začtu do celého odkazovaného článku.

idaKdyž jsem se dočetl, že pan Čermák napsal o value – investování knížku, tak jsem si ji objednal.
Sice jsem o value investování už dost knížek přelouskal, ale to nevadí.

Čte se to pěkně, je to pěkně vyargumentované. Zase tak extra nový pohled jsem přečtením knížky nezískal, spíše jsem se utvrdil ve věcech, které jsem znal. Ale i tak tam byla spousta zajímavých postřehů, které mi vyplnily zase několik děr v mozaice investování.

O knížce asi nelze zapsat víc, než co napsal v jejím úvodu známý český investor Daniel Gladiš:
„Knih o investování jsou doslova mraky. Dobrých knih o investování je relativně málo. Dobrých knih o investování od českých autorů je jen několik. Teď je jich o jednu více.“

←Starší