Spaceman of Bohemia – Jaroslav Kalfař

(V češtině bude kniha vydaná asi pod názvem Kosmonaut z Čech)
kaflar
Asi dvakrát jsem se dočetl, že recenze na prvotinu Jaroslava Kalfaře vyšly v New York Times, Wall Street Journalu a Financial Times. Už to signalizuje, že to nebude úplně obyčejná knížka.

Přemohla mě zvědavost a Spaceman of Bohemia je vůbec první ebook, který jsem si nechal z Amazonu poslat na svůj Kindle. (většinu knížek kradu z netu, některé si kupuju u českých vydavatelství). Těch 10 doláčů vůbec nelituju.

Nejdříve pár slov o autorovi Jaroslavu Kalfařovi.
Narodil se u nás.
Když mu bylo 5 let, jeho rodiče se rozvedli. Když mu bylo 11, odešla jeho matka do USA. V patnácti se za ní jel podívat a už tam zůstal.
Různě se protloukal, až dostal stipendium na kurz tvůrčího psaní, kde se jeho knížka začala rodit.
Teď je mu 29 let a TSoB je jeho prvotina. Ani její vydání nebylo jednoduché. Ale nakonec vše dobře dopadlo a knížka je na světě.

O čem že to vlastně je?
Začnu oklikou. Vzpomínám si na vystoupení pražské Ypsilonky, kdy publikum zadalo Jiřímu Schmitzerovi několik nesourodých slov a on pak na konci představení zazpíval písničku, kterou mezitím v zákulisí složil a ta obsahovala ona slova.

Nějak si představuju, jak na Jaroslava Kalfaře vykřikují lidi z publika, o čem by jeho knížka měla být.
Mladá holka chce, aby tam byla nějaká láska, fanoušek sci-fi chce, aby to byl sci-fi příběh, někdo z legrace vykřikne „Mistr Jan Hus“, další chce něco o Stb. A pak už tu jsou výkřiky jako „Emil Hácha“, „Nutela“, holčička by si přála nějakou vesmírnou bytost, další chce trochu propagace Prahy, Plzně a dalších našich měst, někdo si chce číst o pálení čarodějnic posledního dubna….. A tak dál a tak dál.
sob
Kalfař odchází do zákulisí a pak vyjde knížka, kde je vše, co si kdo přál. A co je supr – nechutná to jako dort z pejska a kočičky, ale naopak. Má to lahodnou chuť a vůbec od toho nejde odejít.

Už ani nepamatuju, kdy naposled jsem se tak těšil na večerní čtení. Trochu jsem se sice potýkal s množstvím pro mě neznámých anglických slovíček, ale to nevadilo.

Příběh má několik vrstev – touhu malého národa něco dokázat, osud člověka, který si s sebou nese dědictví temné minulosti svého otce, vztah hlavního hrdiny Jakuba s Lenkou, je tam spousta filozofických témat, téma slávy a “obyčejného” života…. Je toho tam mnohem víc.
Prolínají se tam fakta s fikcí.

Mě se líbilo skoro všechno. Bylo tam sice několik částí, které pro mě byly trochu slabší – spíš ke konci, ale celek supr.

Trochu jsem se bál, jestli nejsem hodně ovlivněný tím, že znám místní reálie. Ale na netu jsem si četl recenze nějakých Američanů a knížka se líbila i většině z nich.

Jsem docela zvědavý, jak knížku přijmou čeští čtenáři. Zatím vyšla anglicky a bude přeložena do češtiny asi pod názvem Kosmonaut z Čech.

I přes trochu té ironie sálá z celé knížky Kalfařova láska k Čechám.

Spíš se trochu bojím, aby knížka překladem neztratila to kouzlo spojení angličtiny a našich reálií.
Třeba:
…testing Ferda, the cosmic dust collector and the tech star of my mission….

Každopádně přeju Jaroslavi Kalfařovi, aby Spaceman nebyl jeho nejlepší román.

Kalfař je skvělý vypravěč a myslím, že má před sebou skvělou budoucnost.

Ale já mám jeden problém. Jak psal jeden ten amík ve své recenzi – nevím, co teď budu číst.

Diary of an Oxygen Thief

O knížce jsem před čtením prakticky nic nevěděl.

Dokonce jsem si to i trochu popletl – zmátl mě český název.
Můj syn si před pár lety četl sérii knížek Deník malého poseroutky – takový vtipný polokomix, a ten název mi s tím nějak splynul. Myslel jsem, že to bude podobné, jenom hlavní postava zestárla a z Poseroutky se stal Sráč.

Ale bylo to něco úplně jiného, ani to asi nechtělo parazitovat na Poseroutkově slávě.

Další trochu tajemnou věcí je jméno autora – žádné není. Důvodem je…. ale to až dále.
doot
Tak hlavní „hrdina“ je chlapík, který pracuje v nějaké irské reklamce a později jde pracovat do USA.
To ale nebylo hlavní téma. Hlavní téma jsou jeho vztahy se ženami.
Je to (bývalý) alkoholik, lamač srdcí, který ale ty svoje holky pak vždycky ve vztahu psychicky týrá.
A jak to v životě chodí, na každého jednou dojde.
Je to psáno ich formou a měla by to být vlastně zpověď tohohle trochu hajzlíka – proto není uvedeno jméno autora.

Začátek mě nijak nechytil a asi ve čtvrtině jsem to chtěl i vzdát. Prostě celou dobu nějaké líčení vztahů s partnerkama.
Potom se ale hlavní hrdina začal přesouvat do USA a prozradil i něco ze své práce. Začalo to být zajímavější, pestřejší .
No a pak si našel nové děvče, vše dostalo spád a asi poslední čtvrtinu knížky jsem doslova shltnul.

Těžko se o knížce píše, když nechcete vyzradit děj.

Nechci tady spekulovat o tom, jestli je knížka pravdivá a jestli v ní popisuje svůj příběh opravdu ten chlapík, nebo jestli si příběh vymyslel nějaký spisovatel a je to takový reklamní tah.
Je to vlastně jedno.

Jedna věc mi ale přišla zvláštní:
Hlavní hrdina ke konci knížky prožije něco ne úplně záviděníhodného, o tom žádná. Hrozí mu, že se objeví v jednom médiu a knížka s jeho zpovědí je vlastně takový preventivní tah, kterým chce předem vysvětlit, proč a jak se všechno stalo.
Ale když si uvědomím, co tak hrozně diskreditujícího se mu může stát po zveřejnění, tak to moc nechápu.

Přirovnání. Podle mě to je asi jako kdyby o vás někdo tajně natočil nějaký film, ve kterém půjdete se svým děvčetem po ulici, pak budete sedět v restauraci a možná se trochu divně tvářit nebo drbat za uchem, další „kompromitující šokující“ materiál by se týkal toho, že vás natočí, jak si kapesníkem otíráte pusu od čokolády.

A vy byste se bál, že někdo tehle film zveřejní.
Buď jsem něco úplně nepochopil, nebo nevím.

A ještě jednou k tomu českému názvu knížky. Možná to vnímám špatně, ale pod pojmem sráč si představuju člověka s jinými charakterovými vlastnostmi, než má tehle hrdina. Neměl to být spíš hajzlík nebo tak něco? Sráč je pro mě srab. A tak mi tehle chlapík nepřipadal. Alespoň ve většině situací ne.

K angličtině.
Bál jsem se, že bude ta proklamovaná „sprostá“ angličtina nad moje možnosti, ale číst to šlo vcelku dobře.

Knížku hodnotím neutrálně až pozitivně.

William B. Irvine – A Guide to the Good Life

Kdybych nevěděl, o čem knížka je, její název by mě asi odradil. Těch návodů, jak správně žít, už jsme viděli….

Knížka má ještě podtitul (The Ancient Art of Stoic Joy), což je sice lepší, ale kdybych o ni kdesi nečetl pochvalnou recenzi, asi by mě ani tohle nepřivábilo a nepřesvědčilo, abych si ji přečet.
A to by byla chyba!
Protože tahle knížka byla výborná – alespoň pro mě.
guide
Stejně jako autor knihy jsem dříve hledal inspiraci pro život i v buddhismu, hlavně pak v zenbuddhismu. Sice jsem se nechal některými věcmi ze zenu inspirovat, ale zjistil jsem, stejně jako autor knihy, že toto učení asi není úplně pro mě.
Nejsem schopen bez nějakého mistra provádět meditace. Chyběla mi nějaká knížka, která by mi jazykem dnešní doby zen víc přiblížila a zasadila ho do moderního života. Navíc jsem v knihách o zenu nacházel tolik rozporů, že jsem se nedokázal správně zorientovat.

O stoicismu jsem před čtením knížky nevěděl prakticky nic. Znám jen ten slovní obrat, že někdo něco přijal se stoickým klidem a matně si vzpomínám, že to byla asi jedna z mnoha filozofií, o které jsem se ve škole učil takovým tím memorovacím stylem a do dalšího dne na ni zapomněl.

Knížku A Guide to the Good Life napsal chlapík, který se pokusil přenést učení stoické školy do naší doby a naroubovat ho přímo do každodenního života. I za cenu, že ne vše bude správně přeneseno a pochopeno, což mi ale nevadí. Naopak. Cením si odvahy, se kterou to udělal.

Co mě i dost překvapilo, bylo množství podobností stoicismu se zenem. Možná byly tyhle podobnosti vypíchnuté kvůli tomu, že se Irvine také o zen zajímal.

První část knihy je takový úvod, kde se dozvíme, kdy toto učení vzniklo, dozvíme se něco o nejvýznamnějších stoicích. Komu se nechce tuhle část číst, klidně si může najít něco na wikipedii a myslím, že se nic nestane, když to přeskočí.

Druhá část nás seznámí se základními technikami stoického učení. Z toho mi asi nejdůležitější připadla negativní vizualizace. A k té se ještě v článku vrátím.

Důležité je i rozdělení událostí na ty, které mohu ovlivnit úplně, které nemohu vůbec ovlivnit a které mohu ovlivnit částečně.
Už dávno jsem přijal do svého života to, že co nemůžu ovlivnit, tím se nezabývám (nebo se snažím tím nezabývat). Jasně, něco, co mám plně pod kontrolou, tomu se věnuji.

Pak je tu ale spousta věcí, které mám pod kontrolou jen částečně. Co s tím? A tady je výborná jednoduchá rada, co s tím. Zní samozřejmě, ale její aplikace tak samozřejmá a jednoduchá není. Zaměřit se jen na část, kterou mohu ovlivnit.

V knize je uveden příklad s tenisovým utkáním. To, jestli vyhraju, mohu ovlivnit jen částečně. Budu tvrdě trénovat, budu se koncentrovat atd.. Asi už ale neovlivním formu soupeře a další okolnosti zápasu. Tam je třeba se zaměřit na to, co ovlivnit mohu a i při případné prohře mít radost z dobré přípravy a provedení. Úplně mi to připomnělo zenovou povídku Býčí oko(bohužel nemůžu nikde najít odkaz), kde střílel zenový mistr z luku a i když netrefil střed terče (býčí oko), měl ze střely k údivu diváků radost, jako kdyby trefil. Pro něho to dopadlo dobře – trénoval, přípravoval se na střelu, soustředil se, takže výsledek, kdy netrefil, pro něho neměl zase takovou důležitost.
V této části jsou i další techniky. Je ale lepší si to přečíst.

Třetí část jsou rady stoiků
Jak jednat s jinými lidmi, jak překonat smutek a bolest, jak se stavět k luxusu, sexu a touze po slávě v životě, jak dobře zakončit život atd.. Zajímavé, poučné.

Ve čtvrté části se autor snaží přenést stoické učení na naši dobu

Tady s ním ne úplně se vším souhlasím, ale to není tak podstatné.

Moc se mi líbila kapitola, ve které Irvine popisuje svoje vlastní zkušenosti se začleňováním stoických praktik do svého života. Musel jsem se třeba smát u příhody, kdy kvůli tomu, aby si vyzkoušel, jak čelí výzvě, vystoupil na jakémsi recitálu se svou neumělou hrou na banjo, což popisuje jako poměrně drsnou zkušenost.

Shrnuto a podtrženo
Pro mě přínosná výborná kniha. Myslím, že spoustu věcí a technik přejmu do svého života. U něčeho si nejsem jistý – třeba předčasné ukončení života, i když v příkladech stoiků bychom to dnes nazvali spíš eutanázie. Názor na sex mám asi taky jiný, než je v knížce. Ale to nevadí.

Ještě si musím pořádně promyslet tu negativní vizualizaci. Jde v podstatě o to, že si představujeme věci, které by se mohly stát. A to negativní věci.

Běžně si třeba myslíme, že je jisté, že máme co jíst, že máme okolo sebe naše bližní, že jsme zdraví atd.. Jsme ale pořád nespokojeni a chceme víc.

A tak si představujeme, že ty věci nebo lidi ztratíme. Po nějaké době takového nácviku si těch věcí, které máme, mnohem víc vážíme a užíváme si mnohem víc života. Jsme spokojenější. Je to samozřejmě mnohem složitější, a je lepší si to celé přečíst v knížce.

Věřím, že to tak funguje (dokonce i v zenové knize Hagakure se píše:
Denně bychom měli meditovat nad nevyhnutelnou smrtí. Každý den bychom měli uklidnit tělo a mysl a meditovat o tom, jak jsme probodáni šípy, rozstříleni puškami, prokláti oštěpy a rozsekáni meči, odnášeni vzedmutými vlnami, vrženi do ukrutných plamenů, zasaženi bleskem, pohřbeni při velkém zemětřesení, shozeni z třistametrových útesů, stiženi smrtelnou chorobou nebo probodnuti vlastním mečem při seppuku po smrti svého pána.
Každý každičký den bychom se měli považovat za mrtvé.
).

Já jsem ale přesvědčený, že samotné myšlenky mají sílu. A mám trochu strach, abych tím, že si budu tyhle negativní věci představovat, něco negativního nepřivolal. To si musím pořádně rozmyslet.

(Nevím, jestli byla knížka přeložena do čj. Já jsem ji měl jako audio a potom ještě ebook.
I když jsem rozumněl u audioknížky skoro všemu, pro jistotu jsem si něco dohledával i v ebooku.)

Za mě tedy knížku určitě doporučuju

Michael Lewis – Flash Boys (Rychlejší než blesk)

Od Lewise jsem četl Big Short, což mě docela nadchlo a potom ještě Undoing Project, což mě nenadchlo.

Chtěl jsem dát Lewisovi ještě jednou šanci (myslím, že by ho to jinak hrozně mrzelo:-)) a tak jsem si dal jeho Flash Boys o vysokofrekvenčním obchodování na burze.
Flash-boys
A vyplatilo se – líbilo se mi to.
Představte si, že spravujete velký investiční fond a chcete koupit akcie určité firmy. Sednete k počítači, kouknete na cenu akcie, zadáte koupi a dáte Enter. A ona jako zázrakem právě v téhle chvíli cena akcie trochu povyskočí nahoru. Stane se vám to jednou, dvakrát a pak už to je více méně běžná věc. Takhle se to stává hodně lidem, ale nikomu to asi není moc divné.
Akciová burza, kde stojí brokeři s telefony a podle kurzů na tabuli před sebou kupují a prodávají akcie je dávno pryč. Obchodování se zelektronizovalo a tak se stalo i to, že se objevily společnosti, které využívají toho, že získají informace o pohybu cen nějakou mikrosekundu dříve než se ji dozví zbytek trhu. A pak rychle provedou různé kejkle, kterých si běžný obchodník moc nevšimne.

Všechno je samozřejmě složitější – burza není jedno místo, ale více menších burz, takže tihle flash boys rychle vyčenichají nepatrné rozdíly v cenách a provádí i operace, které trošku oškubou investory. V knížce je celkem pěkně vysvětleno, jak se příkazy shromažďují v tzv. black poolech, kde přehled o tom, co se v těhlech elektronických krabicích odehrává, má jen nepatrné množství lidí.
Člověka ani moc nepřekvapilo, že do těhlech trochu nekalých machinací byly zapojené i velké americké banky, které rychlým hochům za poplatek pronajímaly přístup právě do těhle black poolů.
A potom se parta takových Robinů Hoodů rozhodne, že tomu udělá přítrž. Nějaké zákazy atd. by asi nic nevyřešily a tak se rozhodnou vytvořit vlastní nezávislou burzu, na které se tyto praktiky provozovat nebudou – bude prostě fér.

V knížce pak sledujeme, jak se jim daří tehle náročný úkol splnit. Musí vyřešit hafo technických i jiných problémů a co je možná ještě těžší, přesvědčit investory, aby obchodovali právě u nich. Naštěstí najdou pochopení i u jedné velké americké banky….
Co se mi líbilo
Lewis umí poutavě psát a hlavně umí zjednodušit složitou problematiku tak, aby jí rozumněj i takový běžný jozevec.
Dokáže vyzobat zajímavé osudy lidí a do knížky je pěkně namíchat.

Co se mi nelíbilo
Trochu mě unavuje jeho metoda postupného rozkrývání.
Dám příklad. Sledujete osud programátora A. V další kapitole sledujete pokládání vysokorychlostního kabelu, které s tím zdánlivě nesouvisí. Ve třetí pak běží linka s obchodníkem s akciemi.
A potom se to postupně propojuje a přibývají další vlákna.
Ve své podstatě to není špatné, ale já mám problém s tím, že jak si čtu po večerech kratší úseky, tak někdy i zapomenu, když se vynoří nějaké jméno z dřívějších částí, kdo to byl vlastně ten A a co dělal pan B.
Ale to je asi spíš můj problém.

A ještě mě trochu v téhle knížce vrtá v hlavě jedna technická věc. Když hrajou tak ohromnou roli při obchodování nějaké mikrosekundy, pak nechápu, jak v tom může člověk vůbec něco kupovat. Jeho reflexy mají nějaké zpoždějí, chvíli trvá, co v mozku zpracuje informaci a i pitomé klepnutí na enter trvá relativně dost dlouho.

Ale je možné, že už to běží všechno úplně automaticky bez zásahu člověka, který si jen nastaví nějaké stop losy. Nevím.
Mě se to naštěstí netýká. Obchoduju s pidimnožstvím akcií s dlouhodobým horizontem.

Tak po téhle vcelku zajímavé knížce asi ještě něco od toho Lewise zkusím.

Zhodnocení investování do akcií za první čtvrtletí 2017

Konec roku znamenal pro moje investování propad. Zapříčinila to euforie investorů ze zvolení Trumpa.
stock
Tady se mi zase potvrdilo, jak jsou „odborníci“ často úplně mimo. Nejen že nedokázali odhadnout jeho zvolení (tady musím říct, že i já neodborník jsem to viděl jeho šance přinejmenším 50:50. Párkrát jsem si poslechnul jeho projev a projev Clintonové a i když mi je ten chlap nesympatický, tak jsem mu dával dost velkou šanci, protože uměl líp lidi vyhecovat) ale hlavně všichni tvrdili, že po případném zvolení Trumpa poletí akcie dolů (zlato nahoru) kvůli nejistotě, co ten chlap vyvede. A tomu jsem uvěřil….
Stal se samozřejmě pravý opak – neskutečná euforie a moji zlatí hoši z GDX a GDXJ pěkně klesli.

Ale nadšení už trošku vyprchává, takže jsem ve zlatých dolech zase zpátky někde u původních hodnot.

Co jsem tedy za tenhle čtvrtrok kromě návratů těžařů zlata zažil:
když letěly akcie na nové rekordy, dostal jsem trochu strach, že už jsme na kraji propadu. Chtěl jsem mít co nejvíc keše a tak jsem prodal Unipetrol. Hodil mi nějakých pěkných 13 procent za čtyři měsíce a tak ani nebrečím, že jsem měl počkat, teď je zase o dost výš. Ale tak to je vždycky :-)

Když jsem trochu vystřízlivěl z vyhlídky propadu, koupil jsem si akcie Monety (tu jsem chtěl už dlouho) a zase jsem vstoupil do O2, protože jsem věřil, že bude Kellner tlačit O2 nahoru. Má (nebo měl, teď to moc nesleduju) celkem obšancovaný Český telekomunikační úřad, takže na nějaké revoluční snižování cen tarifů to nevypadá. Má dost peněz na to, aby si udělal zákony podle sebe.
ctvrtl
Moneta od té doby trochu vystoupala, takže spokojenost. Tu se prodat nechystám, naopak, dnes, po výplatě dividend, když klesla asi o 9 procent jsem 50 akcií přikoupil.

O2 se taky dere nahoru, ale chystám se ho před výplatním dnem dividendy prodat. Je možné, že O2 Kellner ještě nějak vytuní a akcie budou dražší (počítám, že to Kellner dělá kvůli prodeji). Uvidíme, třeba se ještě rozmyslím.

No a to je asi tak všechno. Akcie, alespoň ty americké mi připadají z velké části drahé. A když půjdou dolů, půjdou dolů i ty naše, i když ty přeceněné nejsou, takže se do žádných velkých nákupů nehrnu.

V hledáčku mám stále ještě izraelskou farmaceutickou firmu Teva, která se zdá podhodnocená. U ní mám ale dilema. Kdybych si koupil její akcie, musím do nich dát kvůli poplatkům aspoň 20 000 kč. A já pořád čekám buď na pořádnou korekci nebo otočení k medvědímu trhu. A až k tomu dojde a ceny budou padat, už by mi po investici do Tevy moc peněz na nákupy zlevněných akcií nezbývalo.

V poslední době mě chytá často svědění koupit short S&P. Ale to mě chytalo už před rokem a od té doby klesly akcie tohodle ETF fondu z asi 38 na 34,5$. Myslím, že ta zásada, že časování trhu je nebezpečné, má něco do sebe a asi nebudu pokoušet osud.
celek
Celkově jsem s investováním za těch tři a půl roku asi na 23% zisku, což je supr. Tak snad to tak půjde dál.

Kromě akcií jsem se trochu díval na Bitcoin. Ještě v době, než se rozletěl nahoru.
Zjišťoval jsem si, jak to vůbec funguje a kde bitcoiny koupit. Uvažoval jsem o tom, že si v „bitcoinmatu“v Praze nebo v Brně budu něco postupně kupovat. Dřív než jsem se rozhoupal, se ale Bitcoin rozletěl nahoru a to mi moje povaha nějak nedovoluje nakupovat.

Teď se ještě objevily zprávy o možném hardforku – rozštěpení bitcoinu na dvě větve. Klasický BTC a BTCU (unlimitid).
Trochu jsem si četl o tom, proč k tomu možná dojde a co se po eventuálním rozštěpení stane. Ve stručnosti jde o to, že se dvě skupiny lidí, kteří kód bitcoinu spravují, nemohou dohodnout na tom, jak dál. Jde o velikost bloku, která způsobuje, že se v současnosti hrozně natahuje doba převodu BTC. Nebudu tady pitvat podrobnosti.

Co z toho vyplývá pro mě.
Pokud k hardforku nedojde, budu do BTC investovat pouze při nějakém velkém propadu a menší částku, než jsem původně zamýšlel. Jestli vůbec, ta možnost rozštěpení mi trochu sundala růžové brýle, kterými jsem se na bitcoin díval.

Pokud k hardforku dojde, počkám na rozštěpení měn a až bude kulminovat panika a výprodeje, koupím od každé něco. Je i celkem pravděpodobné, že jedna z měn pak zanikne (nebo možná i obě, protože dojde k ohromnému otřesu důvěryhodnosti, pak bych byl samozřejmě v čudu), ale zisk z přeživší části by to měl snad bohatě vykompenzovat.
Ale uvidíme, co se stane ….

Tak zatím, jdu bohatnout…

←Starší