Josef Pánek – Láska ve věku globálních klimatických změn

Chtěl jsem si přečíst nějakou novější českou knížku.
Podíval jsem se, kdo vyhrál letošní Magnesii literu a po delší době jsem si knížku koupil – jmenuje se Láska ve věku globálních klimatických změn.
lvv
Zápletka by se dala shrnout do jedné věty: vědec přijede do Indie na konferenci a potká se tam se zajímavou ženou.

On ale u toho prožívá spoustu zajímavých a nezvyklých věcí, a protože je to tak trochu kosmopolita, porovnává život v České republice a jiných zemích, trochu mluví o Austrálii, přemýšlí nad tím, jaký je život v Indii. Žena, se kterou se v Indii setkal, mu trochu odhaluje místní kulturu a vypráví pár příhod z USA.

No a hlavní hrdina (myslím, že v knížce ani nepadne jeho jméno), pak zase vypráví jí, jak v roce 1992 objel jako mladík stopem Island a o ČR (naše republika z toho nevychází zrovna dobře, je to taková dost rasistická zemička zahleděná do sebe).

Celé je to proloženo úvahami o různých kulturách, rasových předsudcích a životě vůbec.

Musím říct, že se mi to líbilo. Kdybych měl dát body od 1 do 10, tak bych dal tak 8. Nebyl jsem úplně nadšený, ale každopádně byla ta knížka originální a zajímavá. Jazyk byl pro mě zpočátku dost náročný – dlouhé věty a časté opakování něčeho, ale nebyla to jen nějaká manýra, aby byla knížka jiná. Mělo to tam své opodstatnění.

Pěkná byla kapitola, ve které vypráví hlavní hrdina zážitky z toho pobytu na Islandu. Muselo to být šíleně náročné. Sám jsem v těch letech několik sólo stopařských anabází absolvoval, ale takhle drsné to nebylo.

Ale ta kapitola byla vlastně jen taková odbočka.

Samozřejmě mě zajímalo, nakolik je asi knížka autobiografická.
Podle toho, co jsem se o Josefu Pánkovi dočetl, bych řekl, že to je asi psáno hodně podle pravdy.

Nevím, jaká je jeho první knížka. I na tuhle jsem četl od nějakého čtenáře hodně negativní recenzi. Ale jak jsem psal, za mě dobrý a možná tu první zkusím. Nebo počkám na jeho další kousek, uvidíme.

Richard Brautigan – Willard and His Bowling Trophies

Tak asi poslední knížka od Brautigana, kterou jsem si přečetl.

Poslední ne kvůli tomu, že by byla špatná, ale zkusím pro sebe objevovat zase něco jiného.
troph
O co tam běží. Podobně jako v Sombrero Fallout, i tady máme tři příběhy, které na přeskáčku sledujeme, až se nakonec protnou.

Máme tu tři bratry hrající bowling, kteří za své výkony sbírají trofeje.
A máme tu dva mladé páry, které žijí v jednom domě. To jsou tedy další dvě roviny knížky.

Pěkně se mi to četlo. Zajímavé bylo třeba to, že se některé věci nevysvětlovaly.
Například bratři čekali na telefonát, ze kterého se měli dozvědět, kde jsou jejich ukradené trofeje.
I když by asi většinu čtenářů zajímalo, kdo jim to vlastně ten tip telefonicky dá a jak to ten člověk vlastně zjistil, nedozvíme se to.
Stejně tak pro mě zůstane tajemstvím, jak se ty trofeje v jednom bytě vůbec objevily, kdo je ukradl. Ani to se nedozvíme.
Ale to je právě to originální, to se mi líbí.

Za mě tedy palec nahoru.
Ale, život není nafukovací a zkusím si přečíst zase něco od někoho jiného.
Ale kdybych někdy trpěl nedostatkem tipů na knížky, možná bych po Brautiganovi ještě sáhl.

Erik Tabery – Opuštěná společnost

O politiku se zajímám minimálně (prostě jsem se už vzdal naděje, že jde nějakému politikovi o víc než vlastní prospěch).

Baví mě ale knížky a jednu z cen v letošní Magnesie liteře vyhrál Erik Tabery s knihou Opuštěná společnost.

Vůbec by mě nenapadlo si ji přečíst. Ale kamarádka mi ji doporučila a já si řekl, že vylezu, jak se dnes říká, z té své sociální bubliny a poslechnu si názory z oblasti, kterou bych jinak ignoroval.
os
Tohle tedy není kritika od nějakého fundovaného odborníka, nadšeného Taberyho obdivovatele, nebo snad člověka z Erikova nepřátelského tábora.

Upřímně, o Taberym vím jen to, že je šéfredaktorem Respektu a tuším, jaké má asi názory.

Do knížky jsem se zakousnul, ale vpřed mi to šlo zpočátku dost ztuha.
Vracení se do období První republiky, bylo tam hodně Masaryka, byl tam Ferdinand Peroutka. Spousta citátů. Ale louskal jsem dál.

S každou další stránkou se to lepšilo, objevovaly se paralely s Havlovou dobou a s dneškem.

O co v té knížce (alespoň podle mě) jde.
V současné době prožíváme období, kdy sice žijeme v demokracii, ale k moci se prakticky všude derou populisté. Jednoduchá řešení na složité problémy.

U nás jsou takovými představiteli třeba Okamura, Zeman, Babiš. A právě dvěma posledně jmenovaným je v knížce věnováno po jedné kapitole.

Podle mě zaujímá Tabery určitý občanský a politický postoj a pomocí analogie s minulostí se snaží najít paralely s dnešní situací a ukázat nám, co se okolo nás vlastně děje a co nám hrozí.

Co se mi líbilo – po přečtení knížky jsem si opravdu možná líp uvědomil souvislosti a důvody, proč se tady objevují politici jako ti nahoře jmenovaní.
Uvědomil jsem si, jak se asi naše země jeví z vnějšku – země, která by ráda čerpala výhody, ale už nerada přijímá spoluzodpovědnost.
Líbilo se mi, že Tabery nevidí vše jen černobíle. Neříká třeba uprchlíci ano nebo ne. Řekne ano, ale nemělo by se zapomínat na taková a taková nebezpečí.

Co se mi nelíbilo – Tabery je určitě sečtělý a má přehled, ale ta spousta citátů mě někdy až unavovala.

Bylo tam i několik věcí, se kterými bych s ním určitě nesouhlasil.
Tak třeba uvádí (teď nebudu citovat přesně), že s přibývající automatizací bude narůstat nezaměstnanost. Jako důkaz pak uvádí nějakou studii, která to předpovídá na následující roky.
Myslím, že mnohem výmluvnější je ale pohled do minulosti než do budoucnosti. A tady vidíme pravý opak. Nejnižší nezaměstnanost je v zemích s nejvyšším stupněm automatizace – Japonsko, Německo atd….

Úplně jiný názor mám i na to, jestli se má nějak regulovat struktura oborů a škol.
Tabery je zastáncem toho, aby nejlepší vzdělání (pro něj humanitní, tedy gymnázia a humanitní vysoké školy) mohl mít každý.
Snahu státu regulovat školy – to znamená třeba preferovat učební obory, vidí jako nějaké spiknutí lidí, kteří nechtějí, aby mladí lidé přemýšleli. Navíc to podle něj zavání sociálním inženýrstvím.

Můj názor je úplně opačný. Myslím, že třeba gymnázia a vysoké školy určitých typů mohou studovat jen lidé, kteří na to mají – myslím samozřejmě schopnosti.
Jinak dojde k degradaci. Toho jsme svědky už teď. Pracuji ve firmě, kde měla dříve většina lidí nějaké učiliště. Kdo měl maturitu, byl většinou třeba mistr, vysokoškolák byl konstruktér atd..
Dnes má spousta dělníků v provozu maturitu a dokonce tady mačká páku i několik vysokoškoláků.
To nemluvím o prakticky neuplatnitelných absolventech podivných humanitních oborů.
Pokud se rozhodneme, že půjdou třeba ¾ žáků na gymnázia, pak tady určitě nebudeme mít národ, kde bude ¾ výborně vzdělaných lidí. Prostě slovo gymnazista zdegraduje a většina těch lidí se stejně bude muset živit rukama.

A to Taberyho sociální inženýrství? Vždyť i dnes rozhoduje ministerstvo školství o tom, jaké školy budou a nebudou. Ale to je jen můj názor.

Otázkou pro mě je, pro koho je Opuštěná společnost určena.
Tábor, který má stejné názory jako ET si knihu přečte a utvrdí se ve svém názoru. Opačný tábor ji vůbec nebude číst.

Já mám většinu názorů podobných jako ET a knížka mi více osvětlila dnešní souvislosti.

Jestli je kniha ale objevná natolik, aby dostala Magnesii literu, si zrovna moc jistý nejsem.

Richard Brautigan – Sombrero Fallout

Od Brautigana jsem si přečetl Tokyo-Montana Express a The Hawkline Monster_ A Gothic Western a docela mě to zaujalo.
Zkusil jsem ještě další kousek – Sombrero Fallout.
sf
Stručně děj.
Hlavní hrdina je úspěšný spisovatel, ale hodně velký introvert, který se seznámí s jednou Japonkou. Seznámení a společnému životu je věnována jedna rovina knihy.

Druhou dějovou linku tvoří příběh, který spisovatel napsal o sombreru a nepokoji ve městě. Příběh pak roztrhal a hodil do koše.

Moc neprozradím, když napíšu, že se spisovatel s Japonkou rozejdou (to se ostatně dozvíme skoro na začátku).
A vyrovnávání se spisovatele s rozchodem je třetí rovinou příběhu.

Podle toho, co jsem o Brautiganovi četl, myslím, že u hrdiny najdeme spoustu autobiografických prvků. .

Zpočátku jsem si těžko zvykal na vyprávění o sombreru a nepokojích v ulicích. Bylo to moc přehnané, ale na druhou stranu to byl výplod toho spisovatele. A bylo to chvilkama i vtipné.

Ten příběh s Japonkou byl poutavý.

Pokud čekáte na konec nějakou ohromnou pointu, tak zase nic moc. Ale stejně jako u povídek z Montana Expressu mi absence nějaké větší pointy nevadila.

Tak jako v jeho dalších knihách, i tady dokáže Brautigan krásně popsat obyčejné věci, líbí se mi takové to jeho skorozastavení v čase.

Celkově tedy musím konstatovat, že se mi to hodně líbilo.
Čtyři hvězdy z pěti.

Richard Brautigan – Tokyo-Montana Express

Valí se na vás emaly s termíny, zvoní telefon, nahání vás šéf – nevíte co dřív.
A pak krátká pauza a vy se začtete do povídek Richarda Brautigana Tokyo-Montana Express a ocitáte se ve světě, kde se zastavil čas.

Od Brautigana jsem četl spíš náhodou The Hawkline Monster_ A Gothic Western a stáhnul jsem si celou jeho prozaickou tvorbu. Básně asi ani zkoušet nebudu, protože na to moje angličtina nestačí.

Tokyo-Montana Express je kniha krátkých povídek.
U některých mi připadalo, že ani nemají nějakou pointu (nebo jsem ji neodhalil kvůli mé slabší angličtině) – prostě jsem je vnímal jako takový obraz duševního rozpoložení autora. A kupodivu se mi líbila i většina těhlech bezpointovek.
montana
A ještě víc se mi líbily povídky, kde nějaká pointa byla.

Pěkně se to čte, už jen z toho důvodu, že se některé povídky odehrávají v Japonsku a ta exotika příběhy krásně ozvláštňuje.

Brautigan je výborný pozorovatel. Musel to být extra introvert, protože někdy je povídka vlastně jen takový rozbor nějaké situace, kterou viděl nebo zažil a nad kterou by se běžný člověk ani nepozastavil a spěchal by dál.

Od Brautigana jsem četl The Hawkline Monster_ A Gothic Western, paralelně s Tokyo-Montana Expressem čtu ještě Sombrero Fallout a musím říct, že kdybych nevěděl, že je všechno od jednoho autora, vůbec bych tomu nevěřil.

Na goodreads.com jsem dal Toky-Montana Expressu sice jen 3 hvězdičky z 5, ale líbilo se mi to víc než na 3 hvězdy. Ale 4 jsem zas dával knížkám, které mě hodně chytly. Tohle bylo tak nějak mezi, takové příjemné počteníčko.

←Starší