Dovolená 2019 – kousek pouti do Santiaga de Compostela

Moje manželka je fanatik do dálkových pochodů. Já mám problémy se zády, takže s ní absolvuju pochody jen sporadicky.
Jednou se někde dozvěděla, že známá pouť do španělského Santiaga de Compostela vede i kousek od našeho bydliště.

Sehnali jsme si mapku (manželka dokonce kontaktovala paní, která u nás trasu značila) a po víkendech jsme se posunovali vždycky po nědělích tak zhruba o 25 až 30 km. Až jsme došli do Pardubic. Pak už by to bylo s jednodenními pochody a vracením se domů dost nepraktické.
Tak jsme si to nechali na léto.
Vlakem jsme odjeli do Pardubic. Odtud jsme se potom vydali přes Přelouč, Kladruby, Kutnou Horu do Vlašimi
Ušli jsme asi 140 km.

Moc se mi to líbilo. Připadal jsem si jak za starých časů na čundru. Dvakrát jsme spali venku, jednou v chatce v neuvěřitelně zanedbaném kempu a jednou jsme si koupili ubytování v takovém starším hotelu.

Je možné, že jsme potkali poutníků víc, ale do řeči jsme se dali jen s dvěma ženami, které jsme potkali v Lanškrouně.

Mým cílem absolutně není dojít do Santiaga. Mě stačí, že člověk putuje s nějakým cílem, a za ty čtyři, pět dní si pěkně vyčistí hlavu.
Příští rok bychom chtěli navázat ve Vlašimi Screenshot (6)a pokračovat jihočeskou cestou na jižní hranici naší republiky.

Moje manželka už ale do Santiaga došla. Asi čtrnáct dní po našem pochodu odletěla do Španělska a šla z Bilbaa do Santiaga a potom ještě na Konec světa – do západního cípu. Celkově zdolala asi 820 km.

No nevím, jestli se jí pak bude chtít se mnou příští rok putovat po Jižních Čechách.

Martin Reiner – Básník / román o Ivanu Blatném

Nedávno mě nadchla knížka Dějiny světla o fotografovi a duchovním učiteli Františku Drtikolovi.
V nějaké diskuzi kdosi psal, že komu se líbilo tohle, bude se mu líbit i knížka Básník / román o Ivanu Blatném.

blatnyČtenářské recenze byly taky skvělé, jediné, co se kritizovalo, bylo to, že má kniha v názvu slovo „román“ a podle někoho to román není.
Tak jestli to je nebo není román, mi bylo úplně jedno ještě před čtením, a kdyby to mělo být jediné negativum, tak by to bylo super.

Knížku jsem si tedy koupil, poslal do čtečky a přelouskal.
Ani teď po jejím přečtení ale nedokážu přesně říct, jak moc se mi líbila.

Začnu asi tím, kdo je hlavní postavou, o kom to vlastně je. Je to o básníku Ivanu Blatném. O něm jsem před přečtením knížky nevěděl prakticky nic (stejně tak jsem ale nevěděl skoro nic o Fantišku Drtikolovi v Dějinách světla). Nějak matně jsem si pamatoval, že to byl český básník žijící v cizině. Někde v blázinci si jeho tvorby kdosi všiml a on se proslavil. Prostě jsem si myslel, že k jeho objevení došlo až tam.
Kdo o Ivanu Blatném ví víc (stejně jako teď já), ví, že to je opravdu hodně zkreslená představa.

No a potom tu máme další české básníky, o kterých jsem nevěděl o moc víc – třeba Nezval, Kainar, Halas, Orten.

Asi nejvíc vím díky jeho textům o Kainarovi, od ostatních jsem asi znal nějaké básničky kdysi ze školy – ale neptejte se mě, jaké to byly.

Hned na začátku je třeba uznat, že sestavení této tlusté knihy muselo stát Martina Reinera nesmírné množství času a energie. O tom se prostě nedá diskutovat. Ten musel prolézt kde jaký archiv, mluvil s desítkami nebo nad stovkami lidí, kteří Blatného alespoň zběžně znali. Musel vědět vše nejen o něm a jeho tvorbě, ale hodně i o poezii, dějinách atd.. Někde jsem četl, že se fenoménem Blatný zabýval snad třicet let a určitě bych tomu věřil.

Krátce popíšu, co se mi na knize nelíbilo.

Rozsah – Reiner jde hodně, hodně do hloubky – nebo spíš do šířky. Na jednu stranu to je správně. Pokud máme opravdu pochopit, kdo to Ivan Blatný byl, v jaké době žil a co ho formovalo, asi se nejde věnovat jen jemu. Ale tady mi to někdy přišlo až moc rozmáchlé na všechny strany. Dozvídáme se i hodně, podle mě zbytečných podrobností, o životě lidí žijících v Blatného světě.
Na druhou stranu je možné, že lidé, kteří mají o již zmiňovaných básnících atd. mnohem větší povědomí než já, budou nadšeni, protože se jim jejich znalosti pěkně doplní a rozšíří.

Další problém jsem měl s tím, že mi nebyla hlavní postava knihy nijak extra sympatická. Ale to samozřejmě není Reinerova chyba.

Reiner udělal maximum, co mohl. Kniha mi připomínala takovou dobře promyšlenou koláž, která se skládala z líčení Blatného osudů, z vyprávění lidí z jeho okolí, z citátů a z Blatného básní.
Musím říct, že mě docela překvapilo, jaké to tady bylo po převratu 1948 v Československu pro básníky a spisovatele drsné. Byl problém psát něco jiného, než co chtěli komouši a dost lidí to taky odneslo na zdraví a na životě.
Nikdo nevěděl, kdo je donašeč a jestli se básník nebo spisovatel, který se dnes sluní v přízni mocných neocitne v nějakém vykonstruovaném procesu nebo se někomu nebude zdát něco v jeho tvorbě a nebude se houpat na šibenici.

Z knihy mám takové smíšené dojmy, ale jsem rád, že jsem si ji přečetl. Tak nadšený, jako z Dějin světla určitě nejsem, ale dozvěděl jsem se hodně nejen o Ivanu Blatném, ale i o dalších spisovatelích a době, ve které žili.

Po dočtení Básníka jsem si přečetl i básnickou sbírku Ivana Blatného Stará bydliště.
Poezii moc nerozumím, proto mi nepřísluší ji hodnotit. Možná jsem primitiv, ale všeobecně nemám rád volný verš – ani to nejsem schopen číst.
To, co je ve Starých bydlištích volný verš, tedy neposuzuju. To, co bylo zrýmováno, se mi hodně, hodně líbilo.

David Michie – Dalajlamova kočka a síla meditace

Několikrát už jsem na tyhle knížky narazil. Knížky s Dalajlamovou kočkou. Určitě to je nějaký hit, na goodreads.com to má i velmi dobré hodnocení.

dkTak proč si to nepřečíst. Tedy v mém případě spíš neposlechnout, protože jsem si knížku našel jako audioknihu.

Myslím, že to je asi druhý díl – o síle meditace.

Svět v bezprostřední blízkosti Dalajlamy sledujeme očima jeho kočky. Člověk samozřejmě musí přistoupit na tu hru, že má kočka lidský rozum, přemýšlí, dokonce medituje atd…
Tak s tím jsem problém neměl.

Měl jsem ale problém s takovou asi skrytou didaktičností té knížky. Prostě máme tady téma meditace a my teď pomocí kočky seznámíme čtenáře s možnostmi a výhodami meditace.
Na mě byla ta knížka navíc taková až moc předuchovnělá a rozjásaná. Někdo má nějaký problém, poslechne si nějakou duchovní přednášku, pochopí, že něco dělal špatně. Rozzáří se mu oči, svěří se se svými pocity dalším lidem a je to pozitivní.

Nechci to shazovat a věřím, že je ta knížka pro spoustu lidí užitečná.

Pro mě ale byla umělá. Ne, nechytila mě. Něco bylo i vtipné, trochu napínavá byla kapitolka s nalezeným poselstvím na svitku z jeskyně.
Ale celkově se mi to moc nelíbilo, myslím, že za pár týdnů už si nevzpomenu, že jsem kdy něco takového slyšel.

Jan Němec – Dějiny světla

Nemám rád to hrozné zvolání wow!, ale v případě Dějin světla mě nic lepšího nenapadá.
Už dlouho, dlouho jsem nebyl z nějaké knížky takhle nadšený!
Ale popořádku.

Pročítám si doporučení knížek na goodreads.com, která se generují na základě mnou přečtených knížek. Jednou z těch doporučených jsou i Dějiny světla o fotografovi, malíři a duchovním učiteli Františku Drtikolovi.
Knížka tam má dobré hodnocení a po pročtení pár recenzí si ji na kosmas.cz kupuju a už letí do čtečky.

dejiny-svetlaA jaká je? Už po několika prvních stránkách mi bylo jasné, že je originální, jazykově neotřelá, poutavá, vymazlená a asi by mě ještě napadla řada dalších pochvalných přívlastků.
A ani na konci knížky jsem názor nezměnil.

První, co člověka překvapí, je to, že autor používá du – formu vyprávění. To znamená, že nevypráví v první ani třetí osobě jednotného čísla, jak je obvyklé, ale v osobě druhé. Celou dobu vlastně mluví stylem – jdeš tam a tam, čekáš na tu ženu, cítíš to a to. Z počátku neobvyklé, ale musím uznat, že jsem si na to zvykl a přišlo mi to supr. Je to první beletrie, kde jsem se s tímto stylem setkal.

Nerozumím fotografování, natož malování, o mysticismu a východních naukách toho vím o dost víc. Ale i kdybych nevěděl nic ani o jedné z těch věcí, asi by to ničemu nevadilo.

Jazyk – krásný, poetický, neotřelé metafory. Jan Němec jazykem přímo maluje, scenerie a situace si dokážu živě představit.

Myslím, že jsem někde četl, že Němec psal knihu dva roky. Je vidět, kolik toho musel načíst a zjistit od kunsthistoriků a dalších lidí.

Co všechno v knize jsou fakta a co autorova fantazie? Těžko říct, ani to pro mě není důležité. Myslím, že větší část odpovídá realitě, samozřejmě bylo potřeba děj pospojovat a vnitřní úvahy nebo pocity – ty samozřejmě musel Němec domyslet.

Jestli se mi něco nelíbilo?
Neříkám úplně nelíbilo, ale některé pasáže mohly být snad oi trochu kratší.
Do knihy je vklíněno takové intermezzo – to sestává z dopisů z války, které Drtikol zasílal Elišce. Na chvilku mi to trochu nabouralo děj, ale žádná velká závada to nebyla.

Za mě tedy spokojenost až nadšení.
Snad každý, kdo si knížku přečte a Drtikolovy fotografie a malby nezná, si je musí dohledat. Prostě musí, protože knížka vás na ně neodolatelně navnadí.

Dějiny světla byly nominované na cenu Magnezia litera za rok 2014. Schválně jsem se podíval, co ten rok vlastně vyhrálo, když ne Dějiny světla. A vyhrála kniha Skutečná událost od Emila Hakla, která se mi vůbec nelíbila.
Zvláštní.
Za mě – pět hvězdiček z pěti.

Jan Pelc, Mejla Hlavsa – Bez ohńů je underground

Plastic Peaple of the Univers jsou sice legenda, ale já jsem jim nikdy na chuť nepřišel. Poslouchal je jeden můj spolupracovník, ale mně se to prostě nelíbilo.

mejlaAle když mi kamarádka tvrdila, že se jí knížka Bez ohňů je underground líbila a Plastiky neposlouchá, šel jsem do toho.

Kdysi jsem četl od Jana Pelce A bude hůř, ale už si to moc nepamatuju.
V téhle knížce nemá – nebo to alespoň tak vypadá – moc velkou roli. Občas položí nějakou otázku, ale spíš nechává Mejlu vyprávět.

A vyprávění to je svižné, veselé, s nadhledem. Nedokážu posoudit, na kolik pravdivé a na kolik přibarvené, ale to nevadí.

Třeba historky o tom, jak si mezi sebou skupiny kradly aparaturu, tak to bylo srandovní a zároveň pro mě docela překvapivé.
Od určité části knížky, kdy se objeví první perzekuce, si člověk chtě nechtě musí říct, jak je skvělé, že žijeme v téhle době.
V socialismu jsem prožil dvacet let svého života a tak mě dost věcí z knihy oslovovalo.
Opravdu si vážím lidí, kteří se pokoušeli plavat proti proudu, a život jim to rozhodně neulehčovalo. Prostě špatná doba.

PPU se stali ve své době symbolem odboje, i když po tom asi zrovna moc netoužili. Chtěli hrát hudbu, ale nemohli.
Nejsem schopen posoudit, jak to bylo s Mejlou a jeho spoluprácí s Stb. Zkusím si o tom něco najít. Papírově to vypadá,že s nimi něco měl, ale moc se mi to nezdá.

Za mě dobrá kniha. Myslím, že má velkou výpovědní hodnotu o tehdejší době.
Plastiky asi poslouchat nezačnu, ale kamarádce dávám za pravdu, tohle se povedlo.

←Starší