Martin Sichinger – Poslední šumavská pastvina

V poslední době jsem začal číst spoustu knížek (všechny v aj), ale většinu jsem vzdal – nechytly mě a musel jsem se při čtení překonávat. Jednu z nich ještě tlačím před sebou, doufám, že se děj ještě víc rozběhne.
Asi dvě knížky jsem vzdal, protože jejich angličtina byla nad moje síly.
Většina těch nedočtených knížek měla jednu společnou vlastnost – byly neskutečně dlouhé….

V sobotu jsem zatoužil přečíst si něco zajímavého, chytlavého, nejlíp od nějakého českého autora, něco kratšího.
Rozbalil jsem goodreads.com a na základě toho, že se mi v poslední době líbila knížka Raději zešílet v divočině, jsem hledal lidi, kterým se líbila taky.
A potom jsem sledoval jejich oblíbené knihy a zkoušel najít nějaký ten šperk.

Několikrát jsem narazil na knížky od Martina Sichingera – to jméno jsem v životě neslyšel. Zjistil jsem, že je to autor píšící také o Šumavě, i když jinak, než třeba Palán v Raději zešílet v divočině. A tak jsem zkusil jeho knížku Poslední šumavská pastvina.
Koupil jsem ji na kosmas.cz a už letěla do čtečky.

pspHned na úvod můžu napsat, že jsem dostal přesně to, co jsem chtěl.

Knížka pro mě na víkend, zajímavé téma, zajímavě napsaná, zajímavý jazyk, napětí.

Ale postupně:
Děj se odehrává samozřejmě na Šumavě, a sice ve dvou časových rovinách.

V první části knihy se plukovník Reiner, voják bývalého Rakousko – Uherského císařství, ocitá ve víru událostí v období zakládání naší republiky.
Píše se rok 1918 a Němci v pohraničí se od nás chtějí trhnout a vytvořit si svoje vlastní státečky. (Tuhle část dějin jsem se dozvěděl až při studiu německého dějepisu na vejšsce. A to, že tehdy náš stát tuhle tří milionovou „menšinu“ ignoroval, mělo i velký podíl na tom, jak se k nám pak tito lidé zachovali v roce 1938.)
Nikdo neví, jestli je vznik nové republiky definitivní, co bude dál. Navíc ještě pokračuje válka.
Reiner má potlačit Němce a svým činem si nakonec vyslouží status hrdiny.

Druhá část knihy se pak odehrává teď nevím přesně, jestli v roce 1948 nebo 1949, a Reiner se vrací na stará místa a čeká ho další nelehký úkol.
Nemá smysl prozrazovat víc děje.

Každopádně:
Sichinger našel výborné téma.
Krásně propojil dvě časová období – i v druhé části se většinou setkáváme se stejnými lidmi, jako v té první, takže i já, který si plete jména a postavy, jsem měl celou dobu více méně jasno, kdo je kdo.

Celá knížka je plná napětí.
A pro mě tam bylo i několik pěkných zvratů – ale spíš takových, že si člověk myslel, že Reiner něco dělá za účelem x (on si to tedy myslel taky) a časem vyšlo najevo, že za tím vším byl jiný plán y, o kterém Reiner ani netušil, Reiner se stal součástí hry někoho jiného.

Líbilo se mi, jak má Sichinger zmáknuté reálie a co všechno musí o tom, co se dělo na Šumavě v oněch letech, vědět. Kniha úplně přetéká podrobnostmi, prostě super.
My už dnes třeba bereme Masaryka jako jednoznačně kladného, ale někteří lidé v roce 1918 to vůbec takhle neviděli. Prostě jsem autorovi uvěřil, že to všechno mohlo takhle být.

Výborný jazyk, líčení přírody – krásně jsem si vše dokázal představit.

Opravdu bych těžko hledal něco, co se mi nelíbilo, nebo co mi vadilo.

Možná snad jedna maličkost. Připadalo mi, že je, alespoň v první části, Reiner spíše vlečen událostmi a tak nějak osudově už je předem dáno, že se stane hrdinou. Ačkoli třeba bez dvou lidí, kteří znali místní prostředí mnohem víc, by skončil už na začátku. Připadlo mi, že pro to, aby „osvobodil“ město, vlastně moc neudělal…. Ale to je jen můj dojem. A v porovnání s tím, co se mi v knížce líbilo, opravdu maličkost.

V nějaké recenzi kdosi kritizoval, že je hlavní hrdina až moc klaďas a nemá žádné záporné vlastnosti. A že mu chyběl dostatečně špatný protihráč – padouch.

Ta druhá část výtky mi přišla dost mimo. Naopak – padouch se vyklubal třeba z člověka, který vypadal na začátku jako klaďák.
A co se týká Reinerových vlastností, já jsem ten dojem neměl.

Snad jen malá vada na kráse bylo několik překlepů ke konci knihy. Nevím, jestli jsou i v tištěné verzi. No, co se dá dělat.

Tak za mě plný počet hvězdiček a od Sichingera si určitě ještě něco přečtu.
Snad nebyla tahle jeho knížka jen náhoda.

PS. asi není náhoda, že s manželkou vyrážíme na čtyži dny na Šumavu :-)

Aleš Palán, Jan Šibík – Raději zešílet v divočině

Na Radiu Wave jsem zaslechl rozhovor s Alešem Palánem, autorem knížky Raději zešílet v divočině.
Bohužel jsem spěchal a nemohl si poslechnout celý pořad, ale když jsem přišel domů, tak jsem si ho stáhnul a dodatečně poslechnul celý. Navnadil mě natolik, že jsem si hned koupil u Kosmase ebook.

Knížka mě rozhodně nezklamala. Komu se nechce poslouchat pořad o knížce, pro toho jen krátké shrnutí, o čem to je.

rzvdPalán navštěvoval po dobu asi dvou let různé samotáře na Šumavě. V knize najdeme 8 rozhovorů s 9 lidmi. Jeden rozhovor je totiž veden s dvěma bratry, dvojčaty, kteří žijí spolu.
Mezi respondenty najdeme i dvě ženy – k tomu se ještě vrátím.

Kniha je doplněna fotografiemi Jana Šibíka.
V první kapitole jsou navíc i fotografie prvního respondenta, který je pořizuje na kameru obscuru (takový primitivní foťák, u kterého ručně otevřete záklopku a pak hrooozně dlouho fotíte jeden snímek).
K fotografiím se taky ještě vrátím.

Rozhovory byly většinou zajímavé. Zpovídaní lidé totiž nejsou žádné tuctové bytosti a už to, že žijí dost mimo lidskou společnost dává tušit, že nemají úplně konvenční názory. Někteří z nich se alespoň podle našich měřítek pohybují na hranci „normálnosti“.

Někteří ani nemají pro náš systém identitu – nemají doklady a neplatí si žádná pojištění.
Někteří se naopak snaží se systémem vyjít a všechny tyhle věci mají v pořádku, i když i oni přiznávají, že je to od systému často pruda.

Tuším asi dva samotáři se vyfotit nenechali, někteří neuvedli své jméno.

Každý ze samotářů je jiný, důvody jeho samoty jsou různé. Liší se i tím, jak jsou se svým životem spokojeni, jak jsou šťastni.

Takovým spojovacím článkem všech rozhovorů je duchovno (v různých formách) a vztah k přírodě, i když ten ne zas tak úplně u všech.

Asi psychicky nejstabilnější a zároveň nejracionálnější mi připadly obě ženy. Z rozhovorů s nimi jsem měl hrozně dobrý pocit. A z těchto dvou rozhovorů bych vypíchnul příběh Martiny Kyselové. Člověka, který ví, že je jiný. Ví, co chce, jde za tím a i přes obtíže svůj plán uskuteční.
Na dotaz, jestli je šťastná odpověděla okamžitě, že určitě ano. Kolik z nás by asi bez váhání a výhrad takhle odpovědělo.

To, že je knížka tak dobrá a čtivá je určitě zásluha hlavně autora, který se dokáže výborně ptát, dokáže se do svých respondentů vcítit. Je to možná i tím, že se kdysi sám asi 3 roky potuloval po Československu.

Oproti uspěchaným povrchním rozhovorům jdou otázky do hloubky, nenuceně se ptá i na věci, kde by mohla otázka pokládaná někým jiným vyznít trapně..

Za mě vynikající knížka. Nedá mi to, abych ji nesrovnal s knihami Pestří a zelení a Věrní a rozumní od Hany Librové, které jsem četl. To jsou knihy o rodinách, které také často žijí dost daleko od civilizace. Téma je podobné, ale úplně jinak zpracované.

Od knih od Hany Librové jsem si asi před čtením sliboval něco podobného, co jsem očekával od rozhovorů se šumavskými samotáři.
Na rozdíl od knih od Librové se ale v Raději zešílet v divočině má očekávání řekněme z 90 procent naplnila.

U knih Librové to bylo a hodně desítek procent méně. Tam mi to připadalo, že jsou příběhy nějak vědecky naroubované na téma ochrany přírody. Navíc autorka má na tuto problematiku nějaký názor a podle mého ho do knížek dost cpala. Na samotné rozhovory s lidmi zas tolik prostoru nezbylo.

Ještě k těm fotografiím. Nedokážu asi úplně přesně říct, jak moc se mi líbily Šibíkovy fotky. Nevím, jestli jsem udělal něco špatně, ale v pdf – verzi se mi zdály fotky nějak divně nasekané. V mobi verzi na čtečce jsem samozřejmě počítal s tím, že budou černobílé a spíš ilustrativní a to bylo OK.

Kniha se mi líbila natolik, že ji asi koupím manželce k narozeninám (ta nečte e-booky). Uvidím, jak budou fungovat fotky na papíře.
Ty fotky z první kapitoly z camery obscurny se mi hrozně líbily. Úplně rezonovaly s takovou tou introvertností a psychickou rozháraností jejich autora.

Co se mi na knize Raději zešílet v divočině líbilo
Téma, kladené otázky, empatie autora, to že lidi nehodnotí, neodsuzuje ani neglorifikuje, není senzacechtivý. Nechce samotáře třeba ani nedopatřením o jejich samotu připravit.
Na druhou stranu je možné přes autora knihy tyto lidi třeba i finančně trochu podpořit.

Co se mi nelíbilo
Asi u dvou rozhovorů jsem měl pocit, že jim je věnováno zbytečně o dost více prostoru než ostatním, i když mě jejich osudy o tak moc zajímavější nepřipadaly. Ale vše je subjektivní, vůbec bych se nedivil, kdyby měl někdo úplně opačný názor.

Pro mě tedy zatím knížka letošního roku.

Petr Čermák – Investice do akcií

Ve svém RSS – zdroji článků mám i stránku o investování do akcií pana Čermáka.
Jedná se o web zabývající se value – investováním. Beru to jako takovou výbornou svodku zajímavých výročních zpráv a úvah různých investorů. Většinou si čtu jen stručný výcuc, o čem odkazované video nebo článek je.
Když mě téma zaujme, tak se na video nebo podívám nebo se začtu do celého odkazovaného článku.

idaKdyž jsem se dočetl, že pan Čermák napsal o value – investování knížku, tak jsem si ji objednal.
Sice jsem o value investování už dost knížek přelouskal, ale to nevadí.

Čte se to pěkně, je to pěkně vyargumentované. Zase tak extra nový pohled jsem přečtením knížky nezískal, spíše jsem se utvrdil ve věcech, které jsem znal. Ale i tak tam byla spousta zajímavých postřehů, které mi vyplnily zase několik děr v mozaice investování.

O knížce asi nelze zapsat víc, než co napsal v jejím úvodu známý český investor Daniel Gladiš:
„Knih o investování jsou doslova mraky. Dobrých knih o investování je relativně málo. Dobrých knih o investování od českých autorů je jen několik. Teď je jich o jednu více.“

Josef Pánek – Láska ve věku globálních klimatických změn

Chtěl jsem si přečíst nějakou novější českou knížku.
Podíval jsem se, kdo vyhrál letošní Magnesii literu a po delší době jsem si knížku koupil – jmenuje se Láska ve věku globálních klimatických změn.
lvv
Zápletka by se dala shrnout do jedné věty: vědec přijede do Indie na konferenci a potká se tam se zajímavou ženou.

On ale u toho prožívá spoustu zajímavých a nezvyklých věcí, a protože je to tak trochu kosmopolita, porovnává život v České republice a jiných zemích, trochu mluví o Austrálii, přemýšlí nad tím, jaký je život v Indii. Žena, se kterou se v Indii setkal, mu trochu odhaluje místní kulturu a vypráví pár příhod z USA.

No a hlavní hrdina (myslím, že v knížce ani nepadne jeho jméno), pak zase vypráví jí, jak v roce 1992 objel jako mladík stopem Island a o ČR (naše republika z toho nevychází zrovna dobře, je to taková dost rasistická zemička zahleděná do sebe).

Celé je to proloženo úvahami o různých kulturách, rasových předsudcích a životě vůbec.

Musím říct, že se mi to líbilo. Kdybych měl dát body od 1 do 10, tak bych dal tak 8. Nebyl jsem úplně nadšený, ale každopádně byla ta knížka originální a zajímavá. Jazyk byl pro mě zpočátku dost náročný – dlouhé věty a časté opakování něčeho, ale nebyla to jen nějaká manýra, aby byla knížka jiná. Mělo to tam své opodstatnění.

Pěkná byla kapitola, ve které vypráví hlavní hrdina zážitky z toho pobytu na Islandu. Muselo to být šíleně náročné. Sám jsem v těch letech několik sólo stopařských anabází absolvoval, ale takhle drsné to nebylo.

Ale ta kapitola byla vlastně jen taková odbočka.

Samozřejmě mě zajímalo, nakolik je asi knížka autobiografická.
Podle toho, co jsem se o Josefu Pánkovi dočetl, bych řekl, že to je asi psáno hodně podle pravdy.

Nevím, jaká je jeho první knížka. I na tuhle jsem četl od nějakého čtenáře hodně negativní recenzi. Ale jak jsem psal, za mě dobrý a možná tu první zkusím. Nebo počkám na jeho další kousek, uvidíme.

Richard Brautigan – Willard and His Bowling Trophies

Tak asi poslední knížka od Brautigana, kterou jsem si přečetl.

Poslední ne kvůli tomu, že by byla špatná, ale zkusím pro sebe objevovat zase něco jiného.
troph
O co tam běží. Podobně jako v Sombrero Fallout, i tady máme tři příběhy, které na přeskáčku sledujeme, až se nakonec protnou.

Máme tu tři bratry hrající bowling, kteří za své výkony sbírají trofeje.
A máme tu dva mladé páry, které žijí v jednom domě. To jsou tedy další dvě roviny knížky.

Pěkně se mi to četlo. Zajímavé bylo třeba to, že se některé věci nevysvětlovaly.
Například bratři čekali na telefonát, ze kterého se měli dozvědět, kde jsou jejich ukradené trofeje.
I když by asi většinu čtenářů zajímalo, kdo jim to vlastně ten tip telefonicky dá a jak to ten člověk vlastně zjistil, nedozvíme se to.
Stejně tak pro mě zůstane tajemstvím, jak se ty trofeje v jednom bytě vůbec objevily, kdo je ukradl. Ani to se nedozvíme.
Ale to je právě to originální, to se mi líbí.

Za mě tedy palec nahoru.
Ale, život není nafukovací a zkusím si přečíst zase něco od někoho jiného.
Ale kdybych někdy trpěl nedostatkem tipů na knížky, možná bych po Brautiganovi ještě sáhl.

←Starší