Frank Brady – Bobby Fischer´s Remarkable Rise and Fall – from America´s Brightes Prodigy to the Edge of Madness.

Píšou se sedmdesátá léta a já chodím na základku v naší vesničce. Jak to souvisí s geniálním šachistou Bobbym Fischerem?

indexNo asi takhle. Na té základce byl šachový kroužek, kam chodilo hodně mých spolužáků. (Většině vydržel tehle koníček dodnes). Přišel jsem domů a ve zprávách byly jedny z nejdůležitějších událostí mistrovství světa v šachu. Všude se objevovala jména Karpov a Kasparov. A i když to byl Američan a tedy nepřítel, mluvili kamarádi z „šachysťáku“ občas i o Fischerovi. Ten se stal totiž v roce 1972 mistrem světa, a i když byli mistři propagandy a dezinformací, tohle prostě komunisti utajit nedokázali :-).
Samozřejmě jsme ale o Fischerovi prakticky nic nevěděli.

Snažil jsem se to dohnat mnohem později. Z internetu jsem si vycucal různé články, ze kterých jsem si sestavil takovou stručnou amatérskou Fischerovu biografii.

Nedávno na mě někde na netu jukla knížka od Franka Bradyho – Bobby Fischer´s Remarkable Rise and Fall – from America´s Brightes Prodigy to the Edge of Madness.

Stáhnul jsem si ji a přelouskal.
Kdo to tedy byl ten Robert James Fischer – alias Bobby Fischer? A jaká byla knížka o něm?

Na první z těchto dvou otázek by asi nedokázal odpovědět nikdo na světě. Fischer byl totiž zvláštní člověk. V mnoha věcech výjimečný, v mnoha extrémní a rozporuplný.

Já dokážu odpovědět jen na to, jaký je v mých očích. Tak určitě talentovaný – bylo to takové to zázračné dítě (tedy v šachách). Byl cílevědomý – šachu se věnoval, tedy alespoň do MS na Islandu v roce 1972, na plný plyn a prakticky ho nezajímalo nic jiného. Byl tvrdohlavý, umanutý.
Úplně jsem nepochopil jeho vztah k penězům. V mládí žili asi dost nuzným životem a jeho matka Regina měla co dělat, aby Bobbyho a jeho sestru uživila. Po MS v Rejkjavíku měl miliony, které ale z velké části věnoval Celosvětové boží církvy Worldwide Church of God a několik let potom žil vyloženě z ruky do huby z peněz od matky.

Jeho popularita po MS na Islandu by mu umožnila vydělat velké peníze – všechny nabídky ale odmítal.

**


Fischerův vztah k ženám – také ode zdi ke zdi.
Byl to určitě extrémní samotář. Zajímavý je jeho vztah k Zitě Rajcsanyi. Tato tehdy sedmnáctiletá maďarská šachistka kontaktovala o třicet let staršího Bobbyho, přiletěla za ním do USA, kde spolu prožili nějaký ten měsíc. Zita se potom stala jednou z hybných sil pro uspořádání turnaje v bývalé Jugoslávii, kde proti sobě nastoupili po 20 letech Fischer a Spassky.

Později žil asi rok s Petrou Stadler, ale to neskončilo moc dobře.

Pořád si dělal naděje, že by si ho mohla Zita vzít (ta už měla ale někoho jiného).
Ke konci života žil několik let s Japonkou Miyoko Watai a při svých cestách na Filipíny s jednou Filipínkou, která s ním měla údajně dítě.

Kapitola sama pro sebe je Fischerův světonázor. Náboženství a hlavně jeho stihomam, kdy všude viděl spiknutí Židů. Jeho protižidovství je pro mě černým flekem na životě šachového génia.

Jaká byla knížka?
Knížka o Fischerovi nemůže být nudná, protože jeho život byl všechno jen ne nudný.
Frank Brady Bobbyho znal osobně a pohyboval se v nejvyšších šachových kruzích. Musela to být ohromná práce nashromáždit, setřídit, ověřit a sepsat poznámky o Fischerově životě. Vše konzultoval s lidmi, kteří ho znali nejblíže. Není to tedy oslavná kniha ale ani odsouzení Fischerových postojů. Je to profi-biografie sestavená z faktů. Muselo být obtížné oddělit legendy a zkazky o Bobbym a rekonstruovat jeho roky v ústraní, kdy málo kdo tušil, kde se vlastně nachází.

Tady je několik postřehů, které mě při čtení knížky zaujaly.
Zajímavé třeba bylo, jak to tehdy s šachovou hrou ve světě vypadalo. V Sovětském svazu to byl jeden z nejdůležitějších sportů. Byla tam ohromná základna hráčů, byl tam vypracovaný systém jejich výchovy od mládí až po reprezentaci. V Americe byly sice šachové kluby, ale s Ruskem se to nedalo v nejmenším srovnávat. A právě Bobby Fischer byl první „Nerus“, který získal po 30 letech titul mistra světa. Oproti ruským týmům s trenéry to byl solitér, který se vypracoval prakticky sám až na vrchol.

JPBOOK2-jumboNejzajímavější pasáže jsou určitě o světovém mistrovství na Islandu. Hra nervů, kdy už to vypadalo, že Bobby kvůli svým požadavkům ani nedorazí.
Kdy se při mistrovství neustále něco reklamovalo – bzučící kamery, rozebíraly a rentgenovaly se židle a osvětlení, protože někdo tvrdil, že v nich jsou umístěny nějaké zářiče (což se samozřejmě nepotvrdilo).
To nebyl zápas Spassky – Fischer. To byl zápas Východ – Západ za studené války. Fischerovi dokonce telefonoval své přání, aby se mistrovství zúčastnil, i Henry Kissinger. Po svém triumfu měl Bobby v Americe postavení popstar, čekaly na něj tisíce lidí, byly ho plné noviny, blahopřál mu i prezident Nixon. Fischerovi se podařilo ohromně zpopularizovat šachy. Základna hráčů v USA raketově vzrostla, všude se hrály šachy.

O to zvláštnější bylo, že Bobby až do turnaje se Spaskym v roce 1992 v bývalé Jugoslávii s nikým prakticky šachy nehrál a žil v ústraní.

Smutný byl konec jeho života. Svými výroky a chováním si znepřátelil spoustu lidí, i těch, kteří mu nezištně pomáhali. Zemřel na Islandu, dalo by se říci ve vyhnanství. A spory o jeho majetek po jeho smrti, to už byla dost nechutná kapitola.

No shrnu to. Je určitě zajímavé seznámit se s životem Bobbyho Fischera. Tahle knížka mi propojila informace, které jsem měl a obalila je zajímavými údaji o jeho životě.
Takže doporučuju.

Jaroslav Žváček – Lístek na cestu z pekla

V poslední době mám rozečtených několik knížek najednou (Zločin a trest, Endgame o geniálním šachistovi Bobby Fischerovi, potom Jak zabít ptáčka a Meditace Marka Aurelia). Ale žádná není v češtině a žádná se neodehrává v současnosti, natož v ČR. A já jsem měl chuť si něco ze současnosti přečíst. Něco s našimi reáliemi a s hrdiny, co mají podobné starosti a radosti, jako třeba já.

Projel jsem si ceny Magnesia Litera za minulé roky a zaujala mě knížka Lístek na cestu z pekla od Jaroslava Žváčka, která dostala cenu Objev roku v roce 2013.

500_bgZa necelou stovku jsem si ji koupil na Kosmasu, poslal do čtečky a dal jsem se do čtení.

A na začátku jsem se trochu leknul. Vypadalo to na příběh typu všichni včetně mě jsou v hajzlu, svět je na hovno:
Bára je hrozně hodná holka, pomáhá lidem, ale okolnosti se proti ní spikly a teď je v prdeli.
Jeremiáš je hrozně hodnej kluk, pomáhá postiženejm a okolnosti se proti němu spikly a teď je v prdeli.
A já, vypravěč knížky, vám tohle všechno píšu z blázince.

Ale naštěstí všechno nebylo tak depresivní a knížka mě celkem mile překvapila.
Vypravěč (myslím tím hlavního hrdinu) byl totiž nejen v blázinci, ale zároveň je televizní scénárista a je trochu sobec. A příběh se zajímavě rozehraje. Tak od třetiny jsem ho začal docela hltat a těšil jsem se na další čtení.

Co se mi líbilo – příběh byl psaný upřímně. Bylo to ze života. Obyčejné i neobyčejné starosti, dokonce i trocha dobrodružství. Mám chuť si o Žváčkovi něco zjistit. Určitě by mě zajímalo, nakolik je knížka autobiografická.
Četlo se to pěkně, mělo to spád, ta upřímnost hlavního hrdiny smíchaná s lehkým cynismem knížku příjemně osvěžovala a působilo to místy i lehce humorně. Postav tak akorát.

Co se mi nelíbilo
Jedna věc je taková spíše maličkost. Zdálo se mi, že se autor někdy nemohl rozhodnout, jestli bude psát spisovně nebo nespisovně a někde to trochu zaskřípalo.

Trochu větší vadu pro mě představovala uvěřitelnost příběhu. Mám rád, když je knížka psaná buď jako fikce a já to vím, nebo se všechno tváří uvěřitelně.
A tady jsem měl ke konci trochu problém s tím, že se hlavnímu hrdinovi stane dost věcí, které se sice stát mohly, ale pro mě to už balancovalo na hraně a někdy lehce za ní.

Ale i tak se mi to líbilo. Dodatečně jsem si četl nějaké odborné recenze, kde se ti literární vědátoři nad knížkou ošklíbali a nechápali, jak to mohlo dostat tuhle cenu.

Asi si budu muset přečíst víc knížek českých autorů, abych mohl porovnávat. Nevím, jestli to bylo tak výjimečné, aby to dostalo Magnesii, ale za mě prostě dobrá knížka.

PS: pro mě taková zajímavá „shoda náhod“. Právě čtu knížku o americkém šachistovi, mistru světa z roku 1972 Bobby Fisherovi. Snad neprozradím moc, když napíšu, že jedna z postav knihy Lísek na cestu z pekla začala hrát již v útlém věku šachy na vysoké úrovni, stejně jako Fisher. A Fisher měl v druhé půli svého života trochu paranoju a všude hledal spiknutí Židů a Rusů. A tahle postava v Lístku říkala chvílemi podobné žvásty (I když to bylo z hlavy jiného člověka). Pro mě zajímavá synchronicita (taky je možné, že se nechal autor Fisherem trochu inspirovat, nevím).

Andy Weir – The Martian

Hodně lidí si pochvalovalo sci-fi film Marťan.

Když jsem se rozhodoval, jakou knížku bych si mohl z netu ukrást do čtečky, zkoušel jsem najít Marťana – předlohu filmu. A měl jsem štěstí – našel jsem dokonce audio-book, což je pro můj záměr trochu pohnout s angličtinou ještě lepší volba.
A tak jsem strávil něco přes 10 hodin na Marsu. Jaké to bylo?
the-martian-book-cover
Tak jak kdy. Stručně náznak děje.
Vzhledem k tomu, že film běžel nedávno v kinech a dost se o něm psalo,je zápletka celkem známá. Shodou nešťastných okolností zůstane na Marsu jeden kosmonaut. Ten se snaží přežít – je to takový moderní Robinson Crusoe.

Je tady ještě posádka kosmické lodě, která frčí z Marsu směr Země a pak NASA, která se pokouší trosečníka zachránit.

Tak hlavní problém téhle knížky je ve mě – v mojí angličtině. Když mluvil ztroskotalý kosmonaut, věděl jsem tak nějak, co se právě odehrává, ale bylo tam dost technických věcí a pořád vypočítával, jak dlouho mu vystačí tohle a jak vyrobit tohle. Zkrátka, s jeho jazykem jsem dost bojoval.

Knížka začíná právě jeho sebemluvou. Zpočátku celkem zajímavé, ale pak mě začaly ty všelijaké výpočty a jeho úvahy zmáhat a uvažoval jsem o ukončení poslechu.
Naštěstí se ale děj přesunul do NASA a tak to bylo pestřejší, pak ještě kosmická stanice a to se různě střídalo. Bylo to svižnější a celkově jsem víc rozuměl. Postupně se mi tak nějak dobíjela i slovní zásoba a ke konci poslechu jsem rozuměl o dost víc.

Takže co se týká angličtiny – úkol splněn.

Na to, že sci-fi není většinou můj šálek čaje, se mi Marťan docela líbil. Ke konci to všechno pěkně gradovalo a i když člověk nějak domyslel, jak se to asi bude vyvíjet, vcuclo mě to pěkně do děje.

Musím hodně ocenit to, jakou práci si dal autor s technickými detaily – sci-fi fajnšmekři si asi přišli na své.

Já, jako scifi amatér jsem byl taky docela spokojený. Na film ale asi nepůjdu – nevím, co by mi mohl nabídnout víc než knížka.

Hermann Ungar – Die Krippel -The Maimed

Pro mě docela záhadná knížka.

Do čtečky se mi dostala tak, že jsem našel na goodreads.com člověka, kterému se líbilo několik stejných knížek jako mně a tak jsem chtěl otestovat, jak moc je dobré to, čemu dal 5 hvězdiček.

9781903517109Jméno spisovatele Hermanna Ungara jsem nikdy předtím neslyšel, i když jsem se pražskými Němci a vůbec česko-německými spisovateli na škole docela podrobně zabýval (ale možná už jsem to zapomněl). Navíc, Ungar byl z Moravy a třeba proto jsme se mu moc nevěnovali.

Trochu mě zlákalo to, že se děj odehrává v Praze (i když to pro děj nakonec nemělo vůbec žádný význam).

O čem to tak v kostce je.
Hlavní „hrdina“ je takový ustrašenec, podle dnešní diagnózy snad i trochu autista, pracuje jako bankovní úředník.
Vyhovuje mu, když se věci dělají stále stejně a nic se moc nemění.

Bydlí na bytě u jedné vdovy. Pak má ještě jednoho kamaráda, který je ale nemocný – to je právě ten mrzák.

A co je potřeba napsat, snad všichni lidi v jeho okolí (včetně něho) jsou divní. On, jeho bytná, mrzák a jeho manželka., mrzákův pečovatel.

Skoro všechny postavy se tváří přátelsky a vypadá to, že chtějí pro ty ostatní jen to nejlepší. Ale pak si člověk vyslechne názor jiného z nich a zjišťuje, že to je všechno možná úplně jinak.

Musím uznat, že tohle se Ungarovi docela podařilo – prostě si nejsem jistý, kdo je s kým a proč. To kdo s kým je ještě komplikují peníze a sex.

Mrzák má peníze a není úplně jisté, jestli je náhodou nechce ne moc férově získat někdo z jeho okolí. A ve vzduchu visí takové zvláštní sexuální napětí.

Takže ano. Knížka se mi líbila, i když jsem nebyl úplně tak u vytržení na pět hvězdiček.

Nepodařilo se mi ji sehnat v němčině, takže jsem ji četl v angličtině a četlo se to pěkně.

A teď jedno důležité upozornění. Snad moc neprozradím, když napíšu, že se tam celou dobu schyluje k něčemu hrůznému (což se nakonec samozřejmě i stane).
A pokud byste přestali číst po předposlední kapitole (tak, jak to zamýšlel autor) a nečetli byste poslední kapitolu, která je jakýmsi dovětkem, možná byste, stejně jako já, ani neodhadli správně, kdo vlastně hrůzný čin spáchal. Nebo byste si nebyli jisti. Což by bylo na jednu stranu docela dobré – takový neurčitý konec k zamyšlení.

No nic. Knížka je to každopádně zvláštní (ne nadarmo se Ungarovi říkalo moravský Kafka), ale líbila se mi.

Petr Stančík – Pérák

Jako první jsem četl od Petra Stančíka knížku Mlýn na mumie, která se mi hodně líbila.

Originální, vtipná, skvělý jazyk. I když jsem k ní měl nějaké výhrady, prostě jsem neodolal a hned vzápětí jsem si přečetl Péráka.
Knížku, kterou Stančík napsal před Mlýnem na mumie.
perak_grus
Děj je situovaný do období protektorátu. V době, kdy je lidem nejhůře, se snadno šíří legendy o hrdinech. A v té době byl takovou legendární postavou Pérák – jakási odnož Supermana. Chlapík, který měl v nohách zabudované pružiny, pohyboval se bleskurychle po Praze a škodil Němcům.

Této postavy se Stančík chytil a vytvořil knihu, která má sice jen pár obrázků, ale je to prostě komiks.

Opět skvělý jazyk, originalita, od knížky jsem se skoro nemohl odlepit. Jde jen o to, aby se při čtení člověk dostal na tu správnou vlnu (musí počítat s tím, že je všechno nadsazené, že se přehání – Pérák je prostě legenda).

V knize vystupují i reálné postavy – Beneš, Heydrich a další, což bylo, alespoň pro mě, oživující.

Někde za polovinou knížky jsem dostal strach, že se děj rozklíží a vydá se několika směry, tak jak na mě působil Mlýn na mumie (za ten dostal Stančík mimochodem Magnezii literu).
I když to tak chviličku vypadalo, naštěstí se tak nestalo.

Pro mě tedy Pérák získává o pár bodů víc než Mlýn na mumie. (I když možná nebyl až tak vtipný).
Určitě doporučuji přečíst.

Nevím, jestli se pustit ještě do Stančíkových Andělích vajec, na které jsem slyšel ne zrovna nadšené ohlasy, nebo si někde sehnat jeho knížku pro děti Mrkev ho vcucla pod zem. Bylo by zajímavé si přečíst, co Stančík servíruje dětem.

←Starší