jokol jokol |

Aleš Palán, Jan Šibík – Raději zešílet v divočině

Na Radiu Wave jsem zaslechl rozhovor s Alešem Palánem, autorem knížky Raději zešílet v divočině.
Bohužel jsem spěchal a nemohl si poslechnout celý pořad, ale když jsem přišel domů, tak jsem si ho stáhnul a dodatečně poslechnul celý. Navnadil mě natolik, že jsem si hned koupil u Kosmase ebook.

Knížka mě rozhodně nezklamala. Komu se nechce poslouchat pořad o knížce, pro toho jen krátké shrnutí, o čem to je.

rzvdPalán navštěvoval po dobu asi dvou let různé samotáře na Šumavě. V knize najdeme 8 rozhovorů s 9 lidmi. Jeden rozhovor je totiž veden s dvěma bratry, dvojčaty, kteří žijí spolu.
Mezi respondenty najdeme i dvě ženy – k tomu se ještě vrátím.

Kniha je doplněna fotografiemi Jana Šibíka.
V první kapitole jsou navíc i fotografie prvního respondenta, který je pořizuje na kameru obscuru (takový primitivní foťák, u kterého ručně otevřete záklopku a pak hrooozně dlouho fotíte jeden snímek).
K fotografiím se taky ještě vrátím.

Rozhovory byly většinou zajímavé. Zpovídaní lidé totiž nejsou žádné tuctové bytosti a už to, že žijí dost mimo lidskou společnost dává tušit, že nemají úplně konvenční názory. Někteří z nich se alespoň podle našich měřítek pohybují na hranci „normálnosti“.

Někteří ani nemají pro náš systém identitu – nemají doklady a neplatí si žádná pojištění.
Někteří se naopak snaží se systémem vyjít a všechny tyhle věci mají v pořádku, i když i oni přiznávají, že je to od systému často pruda.

Tuším asi dva samotáři se vyfotit nenechali, někteří neuvedli své jméno.

Každý ze samotářů je jiný, důvody jeho samoty jsou různé. Liší se i tím, jak jsou se svým životem spokojeni, jak jsou šťastni.

Takovým spojovacím článkem všech rozhovorů je duchovno (v různých formách) a vztah k přírodě, i když ten ne zas tak úplně u všech.

Asi psychicky nejstabilnější a zároveň nejracionálnější mi připadly obě ženy. Z rozhovorů s nimi jsem měl hrozně dobrý pocit. A z těchto dvou rozhovorů bych vypíchnul příběh Martiny Kyselové. Člověka, který ví, že je jiný. Ví, co chce, jde za tím a i přes obtíže svůj plán uskuteční.
Na dotaz, jestli je šťastná odpověděla okamžitě, že určitě ano. Kolik z nás by asi bez váhání a výhrad takhle odpovědělo.

To, že je knížka tak dobrá a čtivá je určitě zásluha hlavně autora, který se dokáže výborně ptát, dokáže se do svých respondentů vcítit. Je to možná i tím, že se kdysi sám asi 3 roky potuloval po Československu.

Oproti uspěchaným povrchním rozhovorům jdou otázky do hloubky, nenuceně se ptá i na věci, kde by mohla otázka pokládaná někým jiným vyznít trapně..

Za mě vynikající knížka. Nedá mi to, abych ji nesrovnal s knihami Pestří a zelení a Věrní a rozumní od Hany Librové, které jsem četl. To jsou knihy o rodinách, které také často žijí dost daleko od civilizace. Téma je podobné, ale úplně jinak zpracované.

Od knih od Hany Librové jsem si asi před čtením sliboval něco podobného, co jsem očekával od rozhovorů se šumavskými samotáři.
Na rozdíl od knih od Librové se ale v Raději zešílet v divočině má očekávání řekněme z 90 procent naplnila.

U knih Librové to bylo a hodně desítek procent méně. Tam mi to připadalo, že jsou příběhy nějak vědecky naroubované na téma ochrany přírody. Navíc autorka má na tuto problematiku nějaký názor a podle mého ho do knížek dost cpala. Na samotné rozhovory s lidmi zas tolik prostoru nezbylo.

Ještě k těm fotografiím. Nedokážu asi úplně přesně říct, jak moc se mi líbily Šibíkovy fotky. Nevím, jestli jsem udělal něco špatně, ale v pdf – verzi se mi zdály fotky nějak divně nasekané. V mobi verzi na čtečce jsem samozřejmě počítal s tím, že budou černobílé a spíš ilustrativní a to bylo OK.

Kniha se mi líbila natolik, že ji asi koupím manželce k narozeninám (ta nečte e-booky). Uvidím, jak budou fungovat fotky na papíře.
Ty fotky z první kapitoly z camery obscurny se mi hrozně líbily. Úplně rezonovaly s takovou tou introvertností a psychickou rozháraností jejich autora.

Co se mi na knize Raději zešílet v divočině líbilo
Téma, kladené otázky, empatie autora, to že lidi nehodnotí, neodsuzuje ani neglorifikuje, není senzacechtivý. Nechce samotáře třeba ani nedopatřením o jejich samotu připravit.
Na druhou stranu je možné přes autora knihy tyto lidi třeba i finančně trochu podpořit.

Co se mi nelíbilo
Asi u dvou rozhovorů jsem měl pocit, že jim je věnováno zbytečně o dost více prostoru než ostatním, i když mě jejich osudy o tak moc zajímavější nepřipadaly. Ale vše je subjektivní, vůbec bych se nedivil, kdyby měl někdo úplně opačný názor.

Pro mě tedy zatím knížka letošního roku.

Petr Čermák – Investice do akcií

Ve svém RSS – zdroji článků mám i stránku o investování do akcií pana Čermáka.
Jedná se o web zabývající se value – investováním. Beru to jako takovou výbornou svodku zajímavých výročních zpráv a úvah různých investorů. Většinou si čtu jen stručný výcuc, o čem odkazované video nebo článek je.
Když mě téma zaujme, tak se na video nebo podívám nebo se začtu do celého odkazovaného článku.

idaKdyž jsem se dočetl, že pan Čermák napsal o value – investování knížku, tak jsem si ji objednal.
Sice jsem o value investování už dost knížek přelouskal, ale to nevadí.

Čte se to pěkně, je to pěkně vyargumentované. Zase tak extra nový pohled jsem přečtením knížky nezískal, spíše jsem se utvrdil ve věcech, které jsem znal. Ale i tak tam byla spousta zajímavých postřehů, které mi vyplnily zase několik děr v mozaice investování.

O knížce asi nelze zapsat víc, než co napsal v jejím úvodu známý český investor Daniel Gladiš:
„Knih o investování jsou doslova mraky. Dobrých knih o investování je relativně málo. Dobrých knih o investování od českých autorů je jen několik. Teď je jich o jednu více.“

Josef Pánek – Láska ve věku globálních klimatických změn

Chtěl jsem si přečíst nějakou novější českou knížku.
Podíval jsem se, kdo vyhrál letošní Magnesii literu a po delší době jsem si knížku koupil – jmenuje se Láska ve věku globálních klimatických změn.
lvv
Zápletka by se dala shrnout do jedné věty: vědec přijede do Indie na konferenci a potká se tam se zajímavou ženou.

On ale u toho prožívá spoustu zajímavých a nezvyklých věcí, a protože je to tak trochu kosmopolita, porovnává život v České republice a jiných zemích, trochu mluví o Austrálii, přemýšlí nad tím, jaký je život v Indii. Žena, se kterou se v Indii setkal, mu trochu odhaluje místní kulturu a vypráví pár příhod z USA.

No a hlavní hrdina (myslím, že v knížce ani nepadne jeho jméno), pak zase vypráví jí, jak v roce 1992 objel jako mladík stopem Island a o ČR (naše republika z toho nevychází zrovna dobře, je to taková dost rasistická zemička zahleděná do sebe).

Celé je to proloženo úvahami o různých kulturách, rasových předsudcích a životě vůbec.

Musím říct, že se mi to líbilo. Kdybych měl dát body od 1 do 10, tak bych dal tak 8. Nebyl jsem úplně nadšený, ale každopádně byla ta knížka originální a zajímavá. Jazyk byl pro mě zpočátku dost náročný – dlouhé věty a časté opakování něčeho, ale nebyla to jen nějaká manýra, aby byla knížka jiná. Mělo to tam své opodstatnění.

Pěkná byla kapitola, ve které vypráví hlavní hrdina zážitky z toho pobytu na Islandu. Muselo to být šíleně náročné. Sám jsem v těch letech několik sólo stopařských anabází absolvoval, ale takhle drsné to nebylo.

Ale ta kapitola byla vlastně jen taková odbočka.

Samozřejmě mě zajímalo, nakolik je asi knížka autobiografická.
Podle toho, co jsem se o Josefu Pánkovi dočetl, bych řekl, že to je asi psáno hodně podle pravdy.

Nevím, jaká je jeho první knížka. I na tuhle jsem četl od nějakého čtenáře hodně negativní recenzi. Ale jak jsem psal, za mě dobrý a možná tu první zkusím. Nebo počkám na jeho další kousek, uvidíme.

Richard Brautigan – Willard and His Bowling Trophies

Tak asi poslední knížka od Brautigana, kterou jsem si přečetl.

Poslední ne kvůli tomu, že by byla špatná, ale zkusím pro sebe objevovat zase něco jiného.
troph
O co tam běží. Podobně jako v Sombrero Fallout, i tady máme tři příběhy, které na přeskáčku sledujeme, až se nakonec protnou.

Máme tu tři bratry hrající bowling, kteří za své výkony sbírají trofeje.
A máme tu dva mladé páry, které žijí v jednom domě. To jsou tedy další dvě roviny knížky.

Pěkně se mi to četlo. Zajímavé bylo třeba to, že se některé věci nevysvětlovaly.
Například bratři čekali na telefonát, ze kterého se měli dozvědět, kde jsou jejich ukradené trofeje.
I když by asi většinu čtenářů zajímalo, kdo jim to vlastně ten tip telefonicky dá a jak to ten člověk vlastně zjistil, nedozvíme se to.
Stejně tak pro mě zůstane tajemstvím, jak se ty trofeje v jednom bytě vůbec objevily, kdo je ukradl. Ani to se nedozvíme.
Ale to je právě to originální, to se mi líbí.

Za mě tedy palec nahoru.
Ale, život není nafukovací a zkusím si přečíst zase něco od někoho jiného.
Ale kdybych někdy trpěl nedostatkem tipů na knížky, možná bych po Brautiganovi ještě sáhl.

Erik Tabery – Opuštěná společnost

O politiku se zajímám minimálně (prostě jsem se už vzdal naděje, že jde nějakému politikovi o víc než vlastní prospěch).

Baví mě ale knížky a jednu z cen v letošní Magnesie liteře vyhrál Erik Tabery s knihou Opuštěná společnost.

Vůbec by mě nenapadlo si ji přečíst. Ale kamarádka mi ji doporučila a já si řekl, že vylezu, jak se dnes říká, z té své sociální bubliny a poslechnu si názory z oblasti, kterou bych jinak ignoroval.
os
Tohle tedy není kritika od nějakého fundovaného odborníka, nadšeného Taberyho obdivovatele, nebo snad člověka z Erikova nepřátelského tábora.

Upřímně, o Taberym vím jen to, že je šéfredaktorem Respektu a tuším, jaké má asi názory.

Do knížky jsem se zakousnul, ale vpřed mi to šlo zpočátku dost ztuha.
Vracení se do období První republiky, bylo tam hodně Masaryka, byl tam Ferdinand Peroutka. Spousta citátů. Ale louskal jsem dál.

S každou další stránkou se to lepšilo, objevovaly se paralely s Havlovou dobou a s dneškem.

O co v té knížce (alespoň podle mě) jde.
V současné době prožíváme období, kdy sice žijeme v demokracii, ale k moci se prakticky všude derou populisté. Jednoduchá řešení na složité problémy.

U nás jsou takovými představiteli třeba Okamura, Zeman, Babiš. A právě dvěma posledně jmenovaným je v knížce věnováno po jedné kapitole.

Podle mě zaujímá Tabery určitý občanský a politický postoj a pomocí analogie s minulostí se snaží najít paralely s dnešní situací a ukázat nám, co se okolo nás vlastně děje a co nám hrozí.

Co se mi líbilo – po přečtení knížky jsem si opravdu možná líp uvědomil souvislosti a důvody, proč se tady objevují politici jako ti nahoře jmenovaní.
Uvědomil jsem si, jak se asi naše země jeví z vnějšku – země, která by ráda čerpala výhody, ale už nerada přijímá spoluzodpovědnost.
Líbilo se mi, že Tabery nevidí vše jen černobíle. Neříká třeba uprchlíci ano nebo ne. Řekne ano, ale nemělo by se zapomínat na taková a taková nebezpečí.

Co se mi nelíbilo – Tabery je určitě sečtělý a má přehled, ale ta spousta citátů mě někdy až unavovala.

Bylo tam i několik věcí, se kterými bych s ním určitě nesouhlasil.
Tak třeba uvádí (teď nebudu citovat přesně), že s přibývající automatizací bude narůstat nezaměstnanost. Jako důkaz pak uvádí nějakou studii, která to předpovídá na následující roky.
Myslím, že mnohem výmluvnější je ale pohled do minulosti než do budoucnosti. A tady vidíme pravý opak. Nejnižší nezaměstnanost je v zemích s nejvyšším stupněm automatizace – Japonsko, Německo atd….

Úplně jiný názor mám i na to, jestli se má nějak regulovat struktura oborů a škol.
Tabery je zastáncem toho, aby nejlepší vzdělání (pro něj humanitní, tedy gymnázia a humanitní vysoké školy) mohl mít každý.
Snahu státu regulovat školy – to znamená třeba preferovat učební obory, vidí jako nějaké spiknutí lidí, kteří nechtějí, aby mladí lidé přemýšleli. Navíc to podle něj zavání sociálním inženýrstvím.

Můj názor je úplně opačný. Myslím, že třeba gymnázia a vysoké školy určitých typů mohou studovat jen lidé, kteří na to mají – myslím samozřejmě schopnosti.
Jinak dojde k degradaci. Toho jsme svědky už teď. Pracuji ve firmě, kde měla dříve většina lidí nějaké učiliště. Kdo měl maturitu, byl většinou třeba mistr, vysokoškolák byl konstruktér atd..
Dnes má spousta dělníků v provozu maturitu a dokonce tady mačká páku i několik vysokoškoláků.
To nemluvím o prakticky neuplatnitelných absolventech podivných humanitních oborů.
Pokud se rozhodneme, že půjdou třeba ¾ žáků na gymnázia, pak tady určitě nebudeme mít národ, kde bude ¾ výborně vzdělaných lidí. Prostě slovo gymnazista zdegraduje a většina těch lidí se stejně bude muset živit rukama.

A to Taberyho sociální inženýrství? Vždyť i dnes rozhoduje ministerstvo školství o tom, jaké školy budou a nebudou. Ale to je jen můj názor.

Otázkou pro mě je, pro koho je Opuštěná společnost určena.
Tábor, který má stejné názory jako ET si knihu přečte a utvrdí se ve svém názoru. Opačný tábor ji vůbec nebude číst.

Já mám většinu názorů podobných jako ET a knížka mi více osvětlila dnešní souvislosti.

Jestli je kniha ale objevná natolik, aby dostala Magnesii literu, si zrovna moc jistý nejsem.

←Starší