Phil Knight – Shoe Dog–A Memoir by the Creator of Nike

Když už jsem se pustil do (auto)biografických knížek, zkusil jsem ještě knížku Shoe Dog od zakladatele firmy NIKE Phila Knighta.

K botám a hadrům NIKE nemám žádný vztah, nikdy jsem žádné neměl a asi mít ani nebudu. Jméno Knight jsem nikdy předtím neslyšel.
Ale proč si nepřečíst o tom, jak tahle ohromná firma vznikla.

sdNevím, jestli knížku napsal Knight sám, nebo jestli mu někdo pomáhal. Ale to není až zase tak důležité.

Knight nás provádí svým životem někde od ukončení školy až do stáří. Většinou se mluví o botách, biznysu, kolezích a pak taky trochu o manželce a synech.

Knight byl pro boty zapálený – to také říká i název knihy Shoe Dog, čili člověk, který žije botami a nemyslí skoro na nic jiného.
Knight sám běhá a je potom znát, že se v oboru vyzná i z druhé strany. Obklopil se spolupracovníky, kteří byli do bot stejně prdlí jako on, někteří snad ještě víc.

On sám začal budovat tehle biznys prakticky od nuly. Tatík mu sice dal/půjčil na cestu kolem světa nějaký peníz, ale s firmou na boty to souviselo jen částečně.

Knight si usmyslel, že začne dovážet boty z Japonska do USA.

Líbily se mi ty tak trochu punkové začátky, kdy šel třeba vyjednávat do jedné japonské firmy a když se ho zeptali, jak se jmenuje jeho firma, tak si musel něco rychle vymyslet, protože žádnou firmu neměl.

K podnikání měl trochu zvláštní přístup.
Vzhledem k tomu, že je knížka psána z jeho pohledu, dostaneme se až na dřeň firmy a dozvíme se zajímavé skutečnosti z jejich útrob.
Zajímavé byly všechny ty úspěchy a pak i problémy a krize, kterými si musel Knight a jeho firma projít.

Ale nikdy jsem si nebyl úplně jistý, jestli nám někdy trošičku něco nezatajuje. Bylo tam víc případů, kdy něco udělal ne zrovna podle zákona nebo férově (vlezl japonskému kolegovi do jeho věcí, aby zjistil, co má za lubem… zřídil jednu novou továrničku, akorát o tom zapomněl trochu říct svým věřitelům….Japoncům tvrdil, že má pobočky i na východním pobřeží, i když to nebyla pravda).
I když mi to bylo v něčem sympatické, nevěděl jsem, jestli mu můžu úplně všechno věřit.
Ale zase třeba sám sebekriticky uznal, že se nevěnoval svým synům tolik, jak by si zasloužili.

Ale celkově se mi to líbilo. Bylo zajímavé sledovat vývoj firmy od počátku k tomuhle ohromnému konglomerátu.

I když si to moc nepřiznal, zdálo se mi, že se i přes jeho odpor ke korporátním firmám NIKE stala taky takovým korporátem.

Trochu bych asi zkrátil filozofující konec knížky. Bylo zajímavé si přečíst o osudu jeho nejbližších kolegů, ale pak tam bylo dost sentimentu a mudrování o životě a firmě.

Tak jo, zajímavá knížka, ale nadšení jako třeba u Mitnicka nebo Fischera, u Kasparova (i když to nebyla biografie, ale i tak prozradila hodně o Kasparovovi)a trochu snad i u Agassiho to u mě nevyvolalo.

Garry Kasparov a Mig Greengard – Deep Thinking

Líbila se mi knížka o šachové legendě Američanu Bobby Fischerovi a tak jsem se pustil ještě do jedné knížky o šachu – tedy, jak jsem později zjistil, nejen o něm.

Napsal ji šachový velmistr Garry Kasparov s Migem Greengardem.

Jedním z hlavních témat knihy je souboj Garryho Kasparova s počítačem Deep Blue v roce 1992.

Asi není žádným tajemstvím, že Garry Kasparov byl prvním šachovým mistrem světa, kterého turnajově porazil počítač.

Tahle věta zní jednoduše a stroze, ale zase tak jednoduché to není. A po přečtení knížky si ani nejsem jistý, jestli Deep Blue, (v podstatě tedy IBM) tehdy vyhrál férově. Ale o tom později.
kasp
Kdo je Garry Kasparov?
Když jsem byl malý, byly šachy o dost populárnější než teď. Bylo to asi tím, že Rusové byli světová špička a za nimi dlouho nic, a tak se těmi šachovými úspěchy dost chlubili.

Z rádia člověk často slýchal zprávy o soubojích šachistů Karpova a Kasparova.
Karpov byl pro mě takový ten ulízlý loajální Rusák bez emocí.
O Kasparovovi jsem mnoho nevěděl. Byl o hodně sympatičtější než Karpov. Měl jsem ho zafixovaného jako takového trochu rebela.
Z poslední doby jsem věděl jen to, že se docela angažoval v protestních akcích proti ruskému politickému vedení a že žije někde na Západě.

A na začátku knížky jsem si je při čtení samozřejmě popletl a myslel jsem, že čtu knížku od Karpova (což naštěstí nebyla pravda).

Tak první věc – Garry Kasparov mě překvapil tím, jak hluboce uvažující (nejen šachově) člověk to je, jak je progresivní, moderní a optimistický. Překvapilo mě i to, jak sebekriticky hodnotil svoje zápasy proti Deep Blue z roku 1992. (V předešlém turnaji ještě Deep Blue porazil).

O to více jsem ochoten věřit tomu, co psal o podivných okolnostech, které šachový turnaj Kasparov – Deep Blue provázely. Myslím, že to, co popisuje, není žádná spiklenecká teorie, ale hodně pravděpodobná verze toho, co se na turnaji odehrávalo.

V knížce začíná Kasparov od lesa a popisuje historii strojů a počítačů, které měly bojovat nebo bojovaly s šachisty na různých úrovních.

Tady třeba taková zajímavost. Nebavíme se teď o počítačích, které by měly hrát s nějakými šachovými mistry, ale programy nebo stroje z rané počítačové doby, které měly sloužit jako soupeři slabším šachistům. Tehdy šel vývoj mílovými kroky a docela mě překvapilo, jak těžké bylo upravit v již fungujícím stroji program tak, aby dělal chyby a aby se snížil na úroveň slabých hráčů. Počítač hrál většinou dobře a potom dělal nějaké úplně nesmyslné chyby.
„They tend to alternate between strong play and grotesque blunders during the same game.“

Zpět k počítačům, které měly porážet ty nejlepší z nejlepších.
Když to hodně zkrátím a zjednoduším, řešila se při konstruování šachových počítačů základní otázka.
Na počátku se myslelo, že bude nejlepší, když se využije „hrubé síly“ počítače. To znamená, že program bude procházet každý jednotlivý možný tah. Problém ale byl v tom, že tehdy byl výpočetní výkon ještě příliš nízký.

Potom se zase přešlo k tomu, že počítač vybral jen některé tahy, u kterých šel více do hloubky.

Tady zase taková zajímavost. Když hrál Kasparov proti Deep Blue, byla to doba, kdy již počítač disponoval dostatečným výkonem a dalo by se dalo říct, že počítač tenkrát porazil Kasparova hrubou silou.

Člověk a stroj mají, nebo alespoň měly, různé silné a slabé stránky.

As Moravec’s paradox dictates,
computers are very good at chess calculation, which is the part humans have the most trouble with.
Computers are poor at recognizing patterns and making analogical evaluations, a human strength

Jedna kapitola je věnovaná prvnímu šachovému turnaji mezi Kasparovem a Deep Blue, kdy ještě Kasparov vyhrál.
Celé se to bralo spíš jako vědecký experiment. Kasparov a IBM měli přátelské vztahy. Jedna z šachových partií tohoto turnaje přilákala pozornost médií a IBM celkem stoupla prestiž. A když stoupne prestiž, ruku v ruce s tím většinou stoupne i cena akcií.
A to byl možná i důvod, proč se odvetný turnaj odehrával už úplně v jiném duchu.

Kasparov asi trochu podcenil přípravu (ale ono je těžké se připravovat proti někomu, u koho nemáte žádný zápis jeho partií za minulou dobu).
Asi si nevyjednal úplně nejlepší podmínky – docela mě překvapilo, že IBM mohlo updatovat program mezi jednotlivými zápasy.
Co bylo ale pro mě ještě zvláštnější, že počítač míval i docela časté kreše a to se mělo tolerovat. Beru to tak, že Kasparov byl znevýhodněn už tím, že ho zápasy vyčerpávají a že má psychiku, která hraje dost důležitou roli. Když se ale zhroutil počítač, bylo to ok.
Při zhroucení počítače se počítač restartuje, čímž už je ale nedohledatelné, co se mu v daném zápase odehrávalo v hlavě (tedy paměti). A to je pro určení toho, jak moc fér byly zápasy, docela důležité.

Problém byl i v tom, že IBM bylo nejen soupeřem, ale i sponzorem a pořadatelem turnaje.

Pokud knížku nebudete číst, napíšu pro vás několik bodů z odvetného turnaje, které mě zaujaly.

Je obtížné hrát proti počítači – nemá psychiku a při promýšlení tahů uvažujete jinak u počítače a jinak u člověka. Prostě na každého platí – nebo alespoň zpočátku platilo něco jiného. Kasparov byl docela zaskočený některými tahy Deep Blue a to ho hodně znervóznilo a potom dělal více chyb.

Na druhé straně se ale odehrávaly zajímavé věci. IBM si třeba najalo šachové velmistry, kteří pomáhali vytvářet program – a raději se o tom moc nezmiňovalo.
Po několika letech se Kasparov dozvěděl více méně náhodou, že jeden chlapík v ochrance, která hlídala při Kasparovových konzultacích s jeho poradcem, byl vyměněn za jiného, který uměl rusky.
A kupodivu, když došlo k jednomu přerušení partie, radil se Kasparov se svým sekundantem o nasazení celkem neobvyklého tahu.
A další den zahrál Deep Blue proti tomuto tahu zcela překvapivě. A je hodně pravděpodobné, že program pro tuto partii byl změněn během přerušení zápasu.
IBM nechtělo vydat výpisy, které by umožnily dosledovat, jak Deep Blue uvažoval.

Další zajímavou věcí bylo to, že IBM už nepřistoupilo na Kasparovovu nabídku na další odvetu – bylo by to za stavu 1:1 celkem logické a férové.

Žádná odveta už se nekonala (úkol – přilákání pozornosti k IBM a růst prestiže a ceny akcií byl splněn). IBM už si bylo dobře vědomo toho, že by byly příště podmínky jiné – IBM už by nebylo zároveň sponzorem, protivníkem a pořadatelem. Případná prohra by měla negativní ohlas a prestiž firmy by utrpěla. V případě vítězství by se už o tolik víc slávy nevydobylo a cena za další vývoj počítače by mohla být dost vysoká.

Konec knížky je věnovaný novým technologií, úvahám o umělé inteligenci atd.. Zajímavé postřehy.

Kasparov se zamýšlí nad tím, jak stroje a techniku využít, jak by měly stroje spolupracovat, jak využít přednosti strojů a člověka.

Z kinížky jsem byl docela nadšený. Kasparov je hodně zajímavý člověk a možná si od něj ještě někdy něco přečtu.

Tady pár výtažků, které mě zaujaly.

Early chess machines couldn’t learn from experience the way people can. Those greedy kids are
learning each time they get checkmated. Even when they lose horribly, they are accumulating useful
patterns in their memory. Computers, meanwhile, would make the same mistake over and over,
something their human opponents understood and exploited quite well. Even well into the 1980s, if
you timed it just right you could replay an entire game against a computer, beating it the same way move for move.

Tady je třeba něco o Alpha go
The nineteen-by-nineteen Go board with its 361 black and white stones is too big of a matrix to
crack by brute force, too subtle to be decided by the tactical blunders that define human losses to
computers at chess. In that 1990 article on Go as a new target for AI, a team of Go programmers said
they were roughly twenty years behind chess. This turned out to be remarkably accurate. In 2016,
nineteen years after my loss to Deep Blue, the Google-backed AI project DeepMind and its Goplaying
offshoot AlphaGo defeated the world’s top Go player, Lee Sedol. More importantly, and also
as predicted, the methods used to create AlphaGo were more interesting as an AI project than
anything that had produced the top chess machines. It uses machine learning and neural networks to
teach itself how to play better, as well as other sophisticated techniques beyond the usual alpha-beta
search. Deep Blue was the end; AlphaGo is a beginning.

Patrik Ouředník – Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku

Lidé, kterým se na goodreads.com líbí některé knížky jako mě, měli často ve svém readlistu i knížku Patrika Ouředníka Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku.

Tak jsem si ji taky přečetl.
A abych řekl pravdu, nevím, co o tom napsat. A to myslím v dobrém.

0000002657_03Je to zkrátka něco pro mě absolutně zvláštního. Začnu trochu jinak:
Měl jsem z toho asi takovýhle dojem – někde na Zeměkouli se na začátku 20. století ocitne nějaký mimozemšťan. Nerozumí úplně všemu, co se tady odehrává, ale snaží se vyzobat nejdůležitější události, na jaké narazí. A nebo alespoň něčím zajímavé, potom vezme nějaké statistiky a pár střípků životů lidí, kteří ve dvacátém století žili.

Je tady začátek 21. století a tehle mimozemšťan má podat, na to kolik se toho na planetě odehrálo, celkem stručný report někam do galaxie xy.

Toho mimozemšťana jsem si vymyslel, ale myslím, že se ten nezaujatý pohled na to pinožení jednoho století pohledu mimozemšťana dost podobá.

A je to super čtení. Bez nějakých kapitol, členění. Text prostě běží dopředu.
Ouředník si určitě neklade za úkol sepsat objektivně dějiny jednoho století. To ani nejde. Protože stejně bude muset vybrat jen některé události. Natož, kdyby je měl nějak interpretovat.

Útržky mozaiky, kterou nám předkládá, se ale spojují v netradiční tvary. Některé chvíle dějin minulého století zasazuje do netradičního kontextu nebo se na ně dívá ze zvláštního úhlu.

Občas se střípky opakují, což má ale v knize velký význam. Alespoň na mě to působí tak, že jsou všechny ty ideologie a filosofické směry 20. století v něčem stejné.

No, těžko se to vysvětluje, pokud jste knížku nečetli.

Knížka (esej, nebo co to je) jecelkem krátká.
Já jsem si k ní sednul a měl jsem v plánu, že si ji rozdělím tak na týden po večerech.
Pak už to vypadalo, že to budou tak na dva, tři dny. No a tušíte správně – přečetl jsem ji na jeden zátah.

Ach jo, jdu hledat nějakou další knížku.

PS. Abych nezapomněl – knížku určitě doporučuju.

Andre Agassi – Open

Tenis mě, stejně jako většina sportů, vůbec nezajímá. Znám pár slavných jmen – Lendl, Novotná, Gráfová a jo, taky jsem někde slyšel jméno Agassi.

Neznám pravidla tenisu, nemám páru, co to je mečpoint, tajbrejk atd. (nechce se mi hledat, jak se to píše).
Prostě jsem tenisem téměř nepolíbený.

V poslední době mi docela zachutnaly biografie. Hodně se mi líbil Ghost in the Wires o hackerovi Kevinu Mitnickovi a životopisná knížka o Bobby Fischerovi.

Někde jsem se dočetl, že biografie Andre Agassiho Open je také dobrá knížka.

A mě zajímalo, jestli je dobrá natolik, aby se líbila i mě, tenisovému ignorantovi
A musím uznat, že zvěsti nelhaly.

51bLSw3bk3L._SX322_BO1,204,203,200_Podařilo se mi ji ukořistit jako audioknihu, takže šup s ní do přehrávače.

Ohromnou zásluhu na výsledku měl určitě J. R. Moehringer, držitel Pulitzerovy ceny za rok 2000. I když není uveden jako spoluautor, myslím, že bez něho by ta kniha takhle nedopadla. I když nechci Agassiho spisovatelské schopnosti nijak podceňovat.

První kapitola začíná vlastně na konci Agassiho kariéry.
A pak se přeneseme do dětství. No, jak si člověk idealizuje, jak se tyhle sportovní hvězdy mají, tak Agassimu určitě není třeba dětství závidět (já bych mu tedy, snad kromě Steffi :-), nezáviděl asi nic).

Tatík neuvěřitelný ko…, despota, který nemá snad ještě před Andreho narozením v hlavě nic jiného, než že bude Andre jednou tenisová hvězda. Nepodařilo se mu to u jeho sourozenců, ale tady se musí uznat, že ano.
Dřina, dřina, dřina.

Andre se postupně prodírá výš a výš. A s sebou si nese takové tajemství. Nesnáší tenis.

Seznamujeme se s lidmi, kterými se postupně obklopil. Ať už jde o trenéry, nebo prostě lidi, kteří mu stojí na blízku.

Vždycky, když už to vypadalo, že se začnu trošičku nudit, protože se právě popisuje nějaký turnaj, stočí se pozornost třeba k Agassiho přítelkyni. Probleskne tam nějaká zajímavá příhoda. Objeví se nějaký zajímavý člověk.

Ke konci zakládá Agassi „svou“ školu a je vidět, že to je konečně něco, co pro něj má smysl.
Má proč hrát.

Agassi o svém životě píše čtivě a šťavnatě. Hodně přímých řečí, vnitřní monology….

Audiokniha je i pěkně namluvená, angličtině bylo celkem pěkně rozumět.

Člověk, který se v tenisu orientuje, musel knížku ocenit ještě víc.

Asi nejdůležitější je upřímnost. Opravdu jsem věřil všemu, co o sobě Agassi prozradil.

Jediné, co mě tam trochu iritovalo, bylo používání takových těch frází, kdy je něco nejlepší, nejmenší, největší, nejtěží, co kdy viděl, zažil atd.. Ale to asi patří k tomu.

Shrnutí
Asi takhle – jsem rád, že jsem si to poslechl. Určitě mě to obohatilo.
Musel jsem se zamyslet nad tím, co to má za smysl honit se pořád za míčkem a obětovat tomu vše, včetně zdraví.
Zamyslel jsem se nad tím, jaké to asi je, být v něčem – tady tedy v tenise – prakticky nejlepší, a přitom ten sport nenávidět. Zvláštní….

Dokonce jsem si na you tubu našel i několik krátkých videí s Agassim.
Škoda že na youtubu není příhoda, kdy se sejde Agassiho otec s otcem Steffi. To musela být tragikomedie.

Za mě tedy, na to, že tehle sport nemusím, hodně dobrá knížka.

Miroslav Macek – Saturnin se vrací

Pod stromeček jsem letos dostal mimo jiné i knížku Saturnin se vrací.

Sám bych si ji asi nekoupil (už jen kvůli tomu, že si papírové knížky prakticky nekupuju). Dalším důvodem je moje skepse k nastavování úspěšných věcí – všechny ty filmy xy2, xy10, kdy další a další díly jsou většinou nastavovaná kaše.
Ale u Saturnina jsem byl nakonec rád, že jsem si ji mohl přečíst. Proč?

indexNejdříve pár slov k Saturninovi od Zdeňka Jirotky.
Toho jsem četl asi dvakrát a potom jsem ho měl i jako audioknížku, kterou jsme poslouchali v autě na dovolené a máme na to pěkné vzpomínky.
Co se mi líbilo – atmosféra, to, že se knížka odehrává v jakémsi bezčasí, snad První republika?, samozřejmě humor, to, že se tam neřeší žádné extra problémy. Taková uvolňovačka.
Nijak zvlášť se mi ale nelíbil konec knížky, kdy se uvádí na pravou míru různé knížky.

A teď k novému Saturninovi od Miroslava Macka.
Ale nejdříve snad ještě dál, a sice k tomu Mackovi. Už to, že někdo jiný napíše další díl úspěšné knížky ve mně vyvolává jisté podezření.
Podíval jsem se, kdo to ten Macek vlastně je. Ježkovy oči, to je ten doktor a bývalý politik. Vím, že byl občas spojovaný s nějakými podivnými machinacemi a v paměti mi ještě utkvěl fackou, kterou uštědřil Rathovi za jeho pomlouvání (tím mi byl i trošku sympatický). Celkově ho mám ale v paměti jako pro mě poměrně nesympatického chlapíka.

Takže ke čtení pokračování Saturnina jsem přistupoval docela předpojatě.

A jak se mi to líbilo?
Jazyk: tak klobouk dolů. Nejsem znalec, ale opravdu bych nepoznal, jestli to psal Macek nebo Jirotka.

A to platí nejen pro jazyk. Stejně tak na mě dýchla i atmosféra.

Je to už nějaký čásek, kdy jsem Saturnina četl, tak se mi to dost těžko porovnává, ale myslím, že se Mackovi podařilo vystihnout i takový ten pozastavený svět i vlastnosti postav z prvního Saturnina. Sice je trochu rozvinul a posunul někam trošičku jinam, ale vůbec mi to nevadilo. Naopak.
Asi nejvtipnější mi připadaly průpovídky strýce Františka. V doslovu jsem si přečetl, že si je Macek vypůjčil z jiné knížky. Ne, neukradl. V té knížce je dovoleno je použít, takže ok.
A kupodivu mi to vůbec nevadilo. Proč ne? Knížka stejně není od Jirotky, a proč by mělo vadit, že Macek zarouboval do nového Saturnina vtipné hlášky odjinud? Když se tam navíc hodí a prospěje to věci?

Jestli mi něco na vracejícím se Saturninovi vadilo?
Trošičku to, že se, asi v rámci toho, aby druhý díl lépe srostl s původním, Macek odvolává na příhody z první knížky. To na mě, ani nevím proč, působilo trochu rušivě.
A pak mi tam chyběla nějaká dějová linka. Je to taková ošatka s různými příhodami. Někdy mi ty příhody připadly i hodně podobné příhodám z první knížky, ale vše si už dobře nepamatuju, tak nevím.

Celkově tedy knížku hodnotím docela kladně. I když vlastně ani moc dobře nechápu důvod, proč k tomuto pokračování Saturnina došlo.

Věřím, že by Macek dokázal napsat dobrou knížku i bez toho, že bude pokračovat v díle někoho jiného.
Ale tady asi byl předem zajištěn odbyt.

Každopádně pro mě spíš příjemné překvapení.

←Starší