Aleš Palán, Jan Šibík – Raději zešílet v divočině

Na Radiu Wave jsem zaslechl rozhovor s Alešem Palánem, autorem knížky Raději zešílet v divočině.
Bohužel jsem spěchal a nemohl si poslechnout celý pořad, ale když jsem přišel domů, tak jsem si ho stáhnul a dodatečně poslechnul celý. Navnadil mě natolik, že jsem si hned koupil u Kosmase ebook.

Knížka mě rozhodně nezklamala. Komu se nechce poslouchat pořad o knížce, pro toho jen krátké shrnutí, o čem to je.

rzvdPalán navštěvoval po dobu asi dvou let různé samotáře na Šumavě. V knize najdeme 8 rozhovorů s 9 lidmi. Jeden rozhovor je totiž veden s dvěma bratry, dvojčaty, kteří žijí spolu.
Mezi respondenty najdeme i dvě ženy – k tomu se ještě vrátím.

Kniha je doplněna fotografiemi Jana Šibíka.
V první kapitole jsou navíc i fotografie prvního respondenta, který je pořizuje na kameru obscuru (takový primitivní foťák, u kterého ručně otevřete záklopku a pak hrooozně dlouho fotíte jeden snímek).
K fotografiím se taky ještě vrátím.

Rozhovory byly většinou zajímavé. Zpovídaní lidé totiž nejsou žádné tuctové bytosti a už to, že žijí dost mimo lidskou společnost dává tušit, že nemají úplně konvenční názory. Někteří z nich se alespoň podle našich měřítek pohybují na hranci „normálnosti“.

Někteří ani nemají pro náš systém identitu – nemají doklady a neplatí si žádná pojištění.
Někteří se naopak snaží se systémem vyjít a všechny tyhle věci mají v pořádku, i když i oni přiznávají, že je to od systému často pruda.

Tuším asi dva samotáři se vyfotit nenechali, někteří neuvedli své jméno.

Každý ze samotářů je jiný, důvody jeho samoty jsou různé. Liší se i tím, jak jsou se svým životem spokojeni, jak jsou šťastni.

Takovým spojovacím článkem všech rozhovorů je duchovno (v různých formách) a vztah k přírodě, i když ten ne zas tak úplně u všech.

Asi psychicky nejstabilnější a zároveň nejracionálnější mi připadly obě ženy. Z rozhovorů s nimi jsem měl hrozně dobrý pocit. A z těchto dvou rozhovorů bych vypíchnul příběh Martiny Kyselové. Člověka, který ví, že je jiný. Ví, co chce, jde za tím a i přes obtíže svůj plán uskuteční.
Na dotaz, jestli je šťastná odpověděla okamžitě, že určitě ano. Kolik z nás by asi bez váhání a výhrad takhle odpovědělo.

To, že je knížka tak dobrá a čtivá je určitě zásluha hlavně autora, který se dokáže výborně ptát, dokáže se do svých respondentů vcítit. Je to možná i tím, že se kdysi sám asi 3 roky potuloval po Československu.

Oproti uspěchaným povrchním rozhovorům jdou otázky do hloubky, nenuceně se ptá i na věci, kde by mohla otázka pokládaná někým jiným vyznít trapně..

Za mě vynikající knížka. Nedá mi to, abych ji nesrovnal s knihami Pestří a zelení a Věrní a rozumní od Hany Librové, které jsem četl. To jsou knihy o rodinách, které také často žijí dost daleko od civilizace. Téma je podobné, ale úplně jinak zpracované.

Od knih od Hany Librové jsem si asi před čtením sliboval něco podobného, co jsem očekával od rozhovorů se šumavskými samotáři.
Na rozdíl od knih od Librové se ale v Raději zešílet v divočině má očekávání řekněme z 90 procent naplnila.

U knih Librové to bylo a hodně desítek procent méně. Tam mi to připadalo, že jsou příběhy nějak vědecky naroubované na téma ochrany přírody. Navíc autorka má na tuto problematiku nějaký názor a podle mého ho do knížek dost cpala. Na samotné rozhovory s lidmi zas tolik prostoru nezbylo.

Ještě k těm fotografiím. Nedokážu asi úplně přesně říct, jak moc se mi líbily Šibíkovy fotky. Nevím, jestli jsem udělal něco špatně, ale v pdf – verzi se mi zdály fotky nějak divně nasekané. V mobi verzi na čtečce jsem samozřejmě počítal s tím, že budou černobílé a spíš ilustrativní a to bylo OK.

Kniha se mi líbila natolik, že ji asi koupím manželce k narozeninám (ta nečte e-booky). Uvidím, jak budou fungovat fotky na papíře.
Ty fotky z první kapitoly z camery obscurny se mi hrozně líbily. Úplně rezonovaly s takovou tou introvertností a psychickou rozháraností jejich autora.

Co se mi na knize Raději zešílet v divočině líbilo
Téma, kladené otázky, empatie autora, to že lidi nehodnotí, neodsuzuje ani neglorifikuje, není senzacechtivý. Nechce samotáře třeba ani nedopatřením o jejich samotu připravit.
Na druhou stranu je možné přes autora knihy tyto lidi třeba i finančně trochu podpořit.

Co se mi nelíbilo
Asi u dvou rozhovorů jsem měl pocit, že jim je věnováno zbytečně o dost více prostoru než ostatním, i když mě jejich osudy o tak moc zajímavější nepřipadaly. Ale vše je subjektivní, vůbec bych se nedivil, kdyby měl někdo úplně opačný názor.

Pro mě tedy zatím knížka letošního roku.

Be Sociable, Share!