Dějiny hnutí Hare Krišna

Můj nejstarší synek a jeho manželka jsou v hnutí Hare Krišna. Nebudu rozebírat, jestli se mi to zdá dobré nebo špatné. Prostě to akceptuju a snažím se alespoň něco z toho pochopit.

Jako dárek jsem dostal knížku Dějiny hnutí Hare Krišna, která mapuje předlistopadovou činnost a aktivity hnutí.
První, kratší část je věnována dění ve světě, což je spíše takový úvod pro člověka, který neví, o co jde, další část se zabývá dějinami hnutí u nás.

Ono to je poměrně logické. V části první se neznalý čtenář seznámí se vznikem hnutí, kde je hlavní a zprvu prakticky jedinou postavou Šríla Pprabhupáda.
Ten se ve svých 70 letech vydává do Ameriky, kde se snaží propagovat tento směr indického učení, překládá knihy, agituje lidi a zakládá první komunity a chrámy.
Pro mě v této části moc objevných věcí nebylo, ale to bylo asi i tím, že o vzniku hnutí mám celkem dobrou představu ze synova vyprávění a sám jsem si o tom taky něco načetl.

Druhá část nás pak provádí dějinami „krišňáků“ v komunistickém Československu. To bylo pro mě hodně zajímavé a objevné.
Jednak proto, že jsem komunismus u nás zažil do svých dvaceti let, jednak proto, že jsem se v těch letech znal s pár lidmi, kteří neměli rádi režim a tato „láska“ byla opětována i režimem. Neznal jsem v té době sice nikoho z hnutí Hare Krišna, ale ono to mělo spoustu podobných rysů.

Začátky hnutí u nás byly hodně, hodně skromné.
I když první oddaní hledáčku stb atd. vcelku unikali, protože jich bylo málo a nebyli organizovaní, časem už si na ně režim posvítil.
Do republiky se začala pašovat překládaná krišňácká literatura, lidé s podobným smýšlením se vzájemně navštěvovali a třeba i trochu neuměle, protože jim chyběly informace, praktikovali víru.

Hodně zajímavé pro mě bylo, jak docházelo k navazování prvních kontaktů ze zahraničí.
V některých českých hudebních časopisech se objevilo několik inzerátů ze Švédska. Na uvedenou adresu si mohli zájemci napsat o nahrávky indické hudby.
To byl ale jen začátek. Švédský inzerent (vcelku správně) předpokládal, že člověk se zájmem o indickou hudbu se třeba bude zajímat i o něco víc – třeba o duchovní tematiku.
A tak se rozvíjela první korespondence, navazovaly první kontakty.

Velkou smůlou bylo, že jedním z prvních a nejvíce rozvinutých kontaktů byl donašeč Stb. Prostě pech. Stb tedy věděla prakticky o všem. I když při poslední návštěvě Švéda u nás, kdy už se nad ním stahovaly mraky, zapracovala tak trochu náhoda a podařilo se mu odsud v pořádku odjet.

Další cestou bylo pašování knih z Německa, později třeba distribuce knih v oproti nám uvolněnější Jugoslávii, odkud si někteří Češi přivezli domů z dovolené česky přeložené knihy Hare Krišna.

V knize bylo pro mě hodně zajímavého.
Jedna z věcí, které mě zaujaly nejvíc, bylo „kamarádství“ různých skupin, které neměl režim rád.
Když si třeba krišnovci pořídili polorozpadlý dům, který opravovali a ve kterém prováděli své bohoslužby a vařili jídlo, navštěvovala je o víkendu na oběd skupina trampů, kteří měli nedaleko srub.
Dvě skupiny lidí, kteří měli společné snad jen to, že je neměl režim rád.

Zajímavých věcí tam ale bylo mnohem víc.
Zaujala mě třeba i příhoda, jak se v Pardubicích za komoušů poprvé vydali krišnovci do ulic distribuovat své knížky. Samozřejmě, že v tomhle režimu to bylo nebezpečné a pro mě prakticky nepředstavitelné.
Je to tam popsáno asi tak, že se prostě pár lidí rozhodlo to zkusit. Vyšli do pardubických ulic, knížky mizely jako housky na krámě, protože to bylo něco exotického a absolutně jiného, než u nás. Samozřejmě, že je za chvíli zastavili policajti. Na dotaz, co to dělají jim odpověděli, že rozdávají knihy.
Policajti se s ničím takovým ještě nesetkali a tak jim řekli něco jako – OK, ale nesmí se tady sdružovat moc lidí, to by bylo nezákonné.

Za mě tedy zajímavá kniha, přinejmenším část věnovaná dějinám hnutí u nás. Představu o počátcích hnutí u nás pomáhají dokreslit i dobové fotografie.

Jen nevím, jestli se dá někde vůbec koupit. Obálka hlásá, že byla vydána pro potřeby hnutí.
Zeptám se synka.

Be Sociable, Share!