Nassim Nicholas Taleb – Černá labuť

Na mnoha místech jsem v poslední době narážel na doporučení knížky Nassima Nicholase Taleba Černá labuť.

Neodolal jsem a pustil se do ni. Předem upozorňuju, že knížka nemá absolutně nic společného s filmem Černá labuť.

Autor, trader na burze (někde psal tuším býbalý, ale potom jsem pochopil, že zase obchoduje) Taleb se pokouší srozumitelnou formou vysvětlit, že způsob uvažování, který praktikujeme (často právě třeba v ekonomii) je chybný. Této chyby se dopouštíme nejen my amatéři, ale i / hlavně profesionální ekonomové, kteří se snaží z dat (minulosti) odhadnout budoucnost. Z našeho uvažování jsme totiž vytěsnili tzv. černé labutě. Tedy události neočekávané, které není možno na základě dat nebo pozorování minulosti odhadnout. Náš svět ale ovlivńují velmi silně.

Musím ocenit neotřelý pohled na svět. Je to dáno tím, že se xxx snaží nesledovat zprávy a místo toho číst.

Třeba dělení na jevy škálovatelné a neškálovatelné bylo pro mě novinkou, která se může v životě určitě hodit.

Nebo problematika „němého svědectví“ ve statistikách, taky zajímavé a pro mě nové téma. Rozdělení světa na Průměrov a Extrémov – výborný nápad, jak populárně vysvětlit dva druhy jevů, kde se na každý vztahují jiná pravidla.

Těch zajímavých věcí a postřehů je v knize hodně.

Je vidět, že autor neplave v hlavním proudu – naopak, jeho názory jdou často proti.

 

Hodně se mi líbil popis psychologických pokusů s lidmi – tady bylo krásně vidět to, jak sami přeceňujeme svoje znalosti a odhad, jak jednoduše se necháme zmást.

 

Celkově nejsem schopen posoudit, v kolika věcech má pravdu a kde ne. Někde se mi ale zdálo, že to trochu zahaprovalo. Tak třeba tady:

„Učíme se opakováním – na účet událostí, jež se dosud nestaly. Dokud určitá neopakovatelná událost

nenastane, ignorujeme ji; poté co nastane, reagujeme (alespoň dočasně) jejím přeceňováním. Dojde-

li k „černé labuti“ typu 11. září 2001, očekáváme, že přijde znovu, byť se v tu chvíli taková šance

nejspíše snížila. „

Nejspíše snížila? Proč by se měla snížit, mi nějak uniká.

 

Nebo třeba:

Jevgenija četla Tatarskou poušť mnohokrát; naučila se dokonce italsky (a možná se i za Itala

provdala), aby si román mohla přečíst v originále. Nikdy však už nenašla sílu znovu si přečíst bolestný

závěr knihy.

Pokud to neví jistě, proč tam je ta zmínka o svatbě s Italem? Nebo to byl fiktivní příběh?

 

“ Michael Marmot z Whitehall Studies ukázal, že ti, kdo v hierarchii zaujímají přední postavení, žijí

déle, a to i v případě, že výsledek opravíme o případný vliv chorob. Marmotův působivý projekt

dokládá, jak společenské postavení samo o sobě dokáže ovlivnit dlouhověkost. Jak bylo zjištěno,

herci, kteří získají Oscara, žijí v průměru o pět let déle než jejich méně úspěšní kolegové.“

 

Tak tady si myslím, že je chyba v uvažování. To, že se někde vyskytuje jev B, pokud je tam i jev A přece ještě neznamená, že jsou tyhle jevy na sobě závislé.

Dám příklad. Řekněme, že úspěšní vědci jsou starší lidé. (pro zjednodušení jen muži).

Někdo provede studii, která zjistí, že tito lidé mají větší potíže s prostatou. A závěr? Špatná prostata má vliv na úspěšnost vědců.

 

„Je prokázáno, že dlouhé procházky kombinované s občasným intenzivním cvičením jsou prospěšnější než pouhý běh.“

V takovéhle knížce bych očekával odkaz na zdroj. A prospěšnější čemu? Zkoumalo se všechno

 

Trochu potíž jsem měl s následujícím odstavcem. Chápu, co tím chtěl autor říct, ale jako učitel jazyků jsem se setkal s mnoha přístupy k učení a tady autor trochu zjednodušuje, aby jím preferovaný způsob vyšel jako lepší. Já znám spoustu žáků, kteří se podle teoretických pouček naučili výborně jazyk, aniž by kdoví jak s někým konverzovali a pak už jen vše doladili praktickou konverzací.

A znám ještě víc lidí, kteří se vrhli do praxe, v nějaké zemi chvíli žili a po návratu už se nikdy nenaučili správně jazyk, protože si to prostě zafixovali špatně. Ale dobrá, vím, co tím chtěl autor říct.

 

Představte si knihomola, který chce ovládnout cizí jazyk. Srbochorvatsky nebo svahilsky se naučí tak,

že si od první do poslední stránky pročte gramatiku a zapamatuje její pravidla. Nabude přitom

dojmu, že tyto lingvistické zákony musel stanovit jakýsi jazykový úřad, aby daným jazykem mohli

hovořit i obyčejní, neučení lidé. Ve skutečnosti se jazyky vyvíjejí organicky a gramatika je cosi, co v

knihách kodifikují lidé, kteří nenašli zajímavější životní náplň. Zatímco člověk uvažující akademicky se

bude snažit zapamatovat si vzory skloňování, neplatónský a neškolometský duch pronikne do tajů

srbochorvatštiny flirtováním s potenciálními přítelkyněmi v barech na předměstí Sarajeva nebo

rozhovory s taxikáři, a teprve pak (bude-li to nutné) do svých nabytých znalostí zabuduje i gramatická

pravidla. „

 

Co se mi na knížce líbilo – určitě jiný pohled na svět. Dále pak odvaha kritizovat autority – a to i jmenovitě.

Spousta věcí, nad kterými se člověk musí chtě nechtě zamyslet.

 

Co se mi nelíbilo – někdy možná až moc velká zahleděnost autora do sebe a do své teorie.

Musím se podívat, jestli Taleb žije nebo žil ve Francii, protože těch narážek na Francii a Francouze se mi zdálo až moc. Třeba:

„Systém 2, racionální, představuje to, co běžně nazýváme myšlením. Používáme jej v učebně, protože

vyžaduje námahu (i od Francouzů), …“

nebo:

„V zemi, jako je Francie, kde hodně lidí píše a bohužel již méně čte, přijímají prestižní nakladatelství od začínajících autorů přibližně každý desetitisící rukopis.“

nebo:

„Platí to i v zemích jako Francie, kde se zavedená pověst stejně jako problémové velké firmy těší vládní podpoře“

„…kdy mě obklopovalo plno (bohužel) francouzských knih a kdy jsem si myslel, že není nad literaturu.

 

Další problém jsem měl s nahodilostí. V mém pohledu na svět nemá nic takového místo, ale to je otázka, na kterou nemá důkaz asi nikdo.

Dále tvrzení, že předpovídat není možné

Tak tady bych řekl, že chybí část věty „pomocí matematiky“. Za svůj život jsem se setkal se spoustou lidí, kteří celkem úspěšně předpovídají – tedy za pomoci jiných metod než matematických.

Co se mi ale hrozně líbilo, bylo vysvětlení problému např házení mincí nebo rulety.

Kdysi jsem se ptal jednoho učitele matematiky, jestli, když padne třeba pětkrát za sebou černá, je v dalším hodu šance na černou větší, menší nebo stejná. A on mi řekl, že je pořád stejná.

Potom jsou lidé, kteří tvrdí, že je šance na černou po několika hodech, kdy padla, menší.

A nakonec jsou lidé, jako třeba Michal Horáček, bývalý majitel sázkovky Fortuna a velký hráč, který tvrdí pravý opak – přijdou chvíle, kdy padá červená, a velký hráč začne sázet opět na červenou. Viz jeho práce na VŠ

Totéž mi říkal můj kamarád, který pracoval dva roky v kasinu v Olomouci. Byli tam hráči, kteří čekali, až něco začne padat a pak na to sázeli. A úspěšní byli právě oni.

Spíše jsem věřil Horáčkovi a kamarádovi. Ti lidé v kasinech sází, na rozdíl od toho matikáře a dalších teoretiků vlastní peníze.

A právě v Černé labuti se mi zdá, že jsem našel vysvětlení tohoto jevu. Bez ladu a skladu pár odstavců z knihy:

 

Povšimněme si ústředního předpokladu v naší hře s mincí, který nás dovedl k zárodku Gaussovy

křivky, neboli k mírné nahodilosti.

První ústřední předpoklad: jednotlivé hody na sobě nezávisejí. Mince nemá paměť. Fakt, že vám v

předchozím hodu padla panna nebo orel, nijak neovlivňuje pravděpodobnost toho, co padne v tom

příštím. V házení mincí se tedy s přibývajícím časem nijak „nezlepšujete“. Uvedeme-li na scénu

paměť, případně dovednost v házení mincí, celá gaussovská konstrukce se nám otřese v základech.

 

Vzpomeňme si na pasáž ze čtrnácté kapitoly týkající se preferenčního napojení a kumulativních

výhod. Obě zmíněné teorie předpokládají, že vyhrajete-li dnes, zvyšuje to vaši šanci na vítězství

budoucí. Pravděpodobnost tedy závisí na historii, a první ústřední předpoklad vedoucí ke Gaussově

křivce tak v realitě selhává. Ve hrách by se předchozí výhry zvýšenou pravděpodobností budoucích

zisků pochopitelně projevovat neměly – ale v životě je tomu jinak, a právě proto s neklidem sleduji

vyučování teorie pravděpodobnosti na základě her. Platí-li, že vítězství plodí další vítězství, čtyřicet

vítězství v řadě uvidíte s daleko větší pravděpodobností než v příkladu s formující se Gaussovou

křivkou.

Celkově knížku hodnotím velmi kladně. Spousta věcí k zamyšlení. Nezbývá než taky doporučit

 

 

 

 

Be Sociable, Share!