Erik Tabery – Opuštěná společnost

O politiku se zajímám minimálně (prostě jsem se už vzdal naděje, že jde nějakému politikovi o víc než vlastní prospěch).

Baví mě ale knížky a jednu z cen v letošní Magnesie liteře vyhrál Erik Tabery s knihou Opuštěná společnost.

Vůbec by mě nenapadlo si ji přečíst. Ale kamarádka mi ji doporučila a já si řekl, že vylezu, jak se dnes říká, z té své sociální bubliny a poslechnu si názory z oblasti, kterou bych jinak ignoroval.
os
Tohle tedy není kritika od nějakého fundovaného odborníka, nadšeného Taberyho obdivovatele, nebo snad člověka z Erikova nepřátelského tábora.

Upřímně, o Taberym vím jen to, že je šéfredaktorem Respektu a tuším, jaké má asi názory.

Do knížky jsem se zakousnul, ale vpřed mi to šlo zpočátku dost ztuha.
Vracení se do období První republiky, bylo tam hodně Masaryka, byl tam Ferdinand Peroutka. Spousta citátů. Ale louskal jsem dál.

S každou další stránkou se to lepšilo, objevovaly se paralely s Havlovou dobou a s dneškem.

O co v té knížce (alespoň podle mě) jde.
V současné době prožíváme období, kdy sice žijeme v demokracii, ale k moci se prakticky všude derou populisté. Jednoduchá řešení na složité problémy.

U nás jsou takovými představiteli třeba Okamura, Zeman, Babiš. A právě dvěma posledně jmenovaným je v knížce věnováno po jedné kapitole.

Podle mě zaujímá Tabery určitý občanský a politický postoj a pomocí analogie s minulostí se snaží najít paralely s dnešní situací a ukázat nám, co se okolo nás vlastně děje a co nám hrozí.

Co se mi líbilo – po přečtení knížky jsem si opravdu možná líp uvědomil souvislosti a důvody, proč se tady objevují politici jako ti nahoře jmenovaní.
Uvědomil jsem si, jak se asi naše země jeví z vnějšku – země, která by ráda čerpala výhody, ale už nerada přijímá spoluzodpovědnost.
Líbilo se mi, že Tabery nevidí vše jen černobíle. Neříká třeba uprchlíci ano nebo ne. Řekne ano, ale nemělo by se zapomínat na taková a taková nebezpečí.

Co se mi nelíbilo – Tabery je určitě sečtělý a má přehled, ale ta spousta citátů mě někdy až unavovala.

Bylo tam i několik věcí, se kterými bych s ním určitě nesouhlasil.
Tak třeba uvádí (teď nebudu citovat přesně), že s přibývající automatizací bude narůstat nezaměstnanost. Jako důkaz pak uvádí nějakou studii, která to předpovídá na následující roky.
Myslím, že mnohem výmluvnější je ale pohled do minulosti než do budoucnosti. A tady vidíme pravý opak. Nejnižší nezaměstnanost je v zemích s nejvyšším stupněm automatizace – Japonsko, Německo atd….

Úplně jiný názor mám i na to, jestli se má nějak regulovat struktura oborů a škol.
Tabery je zastáncem toho, aby nejlepší vzdělání (pro něj humanitní, tedy gymnázia a humanitní vysoké školy) mohl mít každý.
Snahu státu regulovat školy – to znamená třeba preferovat učební obory, vidí jako nějaké spiknutí lidí, kteří nechtějí, aby mladí lidé přemýšleli. Navíc to podle něj zavání sociálním inženýrstvím.

Můj názor je úplně opačný. Myslím, že třeba gymnázia a vysoké školy určitých typů mohou studovat jen lidé, kteří na to mají – myslím samozřejmě schopnosti.
Jinak dojde k degradaci. Toho jsme svědky už teď. Pracuji ve firmě, kde měla dříve většina lidí nějaké učiliště. Kdo měl maturitu, byl většinou třeba mistr, vysokoškolák byl konstruktér atd..
Dnes má spousta dělníků v provozu maturitu a dokonce tady mačká páku i několik vysokoškoláků.
To nemluvím o prakticky neuplatnitelných absolventech podivných humanitních oborů.
Pokud se rozhodneme, že půjdou třeba ¾ žáků na gymnázia, pak tady určitě nebudeme mít národ, kde bude ¾ výborně vzdělaných lidí. Prostě slovo gymnazista zdegraduje a většina těch lidí se stejně bude muset živit rukama.

A to Taberyho sociální inženýrství? Vždyť i dnes rozhoduje ministerstvo školství o tom, jaké školy budou a nebudou. Ale to je jen můj názor.

Otázkou pro mě je, pro koho je Opuštěná společnost určena.
Tábor, který má stejné názory jako ET si knihu přečte a utvrdí se ve svém názoru. Opačný tábor ji vůbec nebude číst.

Já mám většinu názorů podobných jako ET a knížka mi více osvětlila dnešní souvislosti.

Jestli je kniha ale objevná natolik, aby dostala Magnesii literu, si zrovna moc jistý nejsem.

Richard Brautigan – Sombrero Fallout

Od Brautigana jsem si přečetl Tokyo-Montana Express a The Hawkline Monster_ A Gothic Western a docela mě to zaujalo.
Zkusil jsem ještě další kousek – Sombrero Fallout.
sf
Stručně děj.
Hlavní hrdina je úspěšný spisovatel, ale hodně velký introvert, který se seznámí s jednou Japonkou. Seznámení a společnému životu je věnována jedna rovina knihy.

Druhou dějovou linku tvoří příběh, který spisovatel napsal o sombreru a nepokoji ve městě. Příběh pak roztrhal a hodil do koše.

Moc neprozradím, když napíšu, že se spisovatel s Japonkou rozejdou (to se ostatně dozvíme skoro na začátku).
A vyrovnávání se spisovatele s rozchodem je třetí rovinou příběhu.

Podle toho, co jsem o Brautiganovi četl, myslím, že u hrdiny najdeme spoustu autobiografických prvků. .

Zpočátku jsem si těžko zvykal na vyprávění o sombreru a nepokojích v ulicích. Bylo to moc přehnané, ale na druhou stranu to byl výplod toho spisovatele. A bylo to chvilkama i vtipné.

Ten příběh s Japonkou byl poutavý.

Pokud čekáte na konec nějakou ohromnou pointu, tak zase nic moc. Ale stejně jako u povídek z Montana Expressu mi absence nějaké větší pointy nevadila.

Tak jako v jeho dalších knihách, i tady dokáže Brautigan krásně popsat obyčejné věci, líbí se mi takové to jeho skorozastavení v čase.

Celkově tedy musím konstatovat, že se mi to hodně líbilo.
Čtyři hvězdy z pěti.

Richard Brautigan – Tokyo-Montana Express

Valí se na vás emaly s termíny, zvoní telefon, nahání vás šéf – nevíte co dřív.
A pak krátká pauza a vy se začtete do povídek Richarda Brautigana Tokyo-Montana Express a ocitáte se ve světě, kde se zastavil čas.

Od Brautigana jsem četl spíš náhodou The Hawkline Monster_ A Gothic Western a stáhnul jsem si celou jeho prozaickou tvorbu. Básně asi ani zkoušet nebudu, protože na to moje angličtina nestačí.

Tokyo-Montana Express je kniha krátkých povídek.
U některých mi připadalo, že ani nemají nějakou pointu (nebo jsem ji neodhalil kvůli mé slabší angličtině) – prostě jsem je vnímal jako takový obraz duševního rozpoložení autora. A kupodivu se mi líbila i většina těhlech bezpointovek.
montana
A ještě víc se mi líbily povídky, kde nějaká pointa byla.

Pěkně se to čte, už jen z toho důvodu, že se některé povídky odehrávají v Japonsku a ta exotika příběhy krásně ozvláštňuje.

Brautigan je výborný pozorovatel. Musel to být extra introvert, protože někdy je povídka vlastně jen takový rozbor nějaké situace, kterou viděl nebo zažil a nad kterou by se běžný člověk ani nepozastavil a spěchal by dál.

Od Brautigana jsem četl The Hawkline Monster_ A Gothic Western, paralelně s Tokyo-Montana Expressem čtu ještě Sombrero Fallout a musím říct, že kdybych nevěděl, že je všechno od jednoho autora, vůbec bych tomu nevěřil.

Na goodreads.com jsem dal Toky-Montana Expressu sice jen 3 hvězdičky z 5, ale líbilo se mi to víc než na 3 hvězdy. Ale 4 jsem zas dával knížkám, které mě hodně chytly. Tohle bylo tak nějak mezi, takové příjemné počteníčko.

Ohlédnutí za zimní plaveckou sezonou

Letošní plavecká sezona pro mě byla úspěšná.
Dost dlouhou dobu jsem chodil na rybník a potom, co zamrznul, jsem testoval řeku. Ta letos nezamrzla natolik, že by se v ní nedalo koupat, ale přesto jsem se zdaleka nekoupal každý den (tedy všední den, protože se chodím koupat před prací). Většinou to vycházelo tak 3x týdně.

Od začátku listopadu jsem testoval svůj elektronický teploměr. Chtěl jsem vysledovat, jak teplota vody klesá a jak se u toho cítím.

Začátkem ledna mi bohužel teploměr uplaval, takže 9.1. moje měření končí, ale to nevadí.
Tady je takový grafík s teplotami od začátku podzimu právě do toho 9.1.
graf
Oproti minulé sezoně byla tahle lepší v tom, že jsem se koupal prakticky bez většího výpadku pořád.
Jeden týden jsem nebyl na vodě ve vánočním volnu (i když tady jsem se pěkně „vybahnil“ v chladící nádrži u kamarádovy sauny.
Druhý týden, kdy jsem se vůbec nekoupal, byl týden, kdy byly teploty kolem 17 stupňů pod nulou a potom vál ten hrozně nepříjemný východní vítr (až vichr).
Nekoupu se, pokud je teplota vzduchu pod minus deset nebo fouká. Tady bylo obojí.

Měl jsem štěstí, za celý rok si na mě nezalezla žádná nemoc, takže jsem si to pěkně užil.
IMG_20180424_065129
Občas bylo na mě koupání dost extrémní – když byla teplota vzduchu tak kolem minus 10 stupňů a voda mohla mít tak 1 až 2 stupně, tak jsem se potom cestou do práce pěkně klepal a v práci trvalo dost dlouho, než jsem rozmrznul.
Ale oproti minulé sezoně jsem nevyměknul a do zámrzu rybníka dával pořád těch svých 200m.
V první sezoně jsem se trochu bál a tak jsem vždycky plaval jen pár desítek metrů.

Máme konec dubna, a už asi čtrnáct dní si užívám asi nejlepší koupačku. Od chvíle, kdy roztál led, chodím na rybník a je to super. Voda se krásně otepluje a ještě tam není invaze rybářů.
V pondělí byl rybník na příjezdových cestách obehnaný plastovou páskou proti vstupu. Trochu jsem se vylekal, co se děje. Ale na stromě byla cedulka s textem, který mi zlepšil den. Do 5.5. jsou na rybníku hájené ryby, takže se nesmí rybařit. Takže mám rybník sám pro sebe.
Co víc si v životě přát….:-).

A Man for All Markets – Edward Thorp

Už dlouho jsem si chtěl přečíst o tomhle chlapíkovi.
Pokud ho neznáte, tak jen stručně:
Extrémně chytrý matematik a fyzik, profesor, který o matematice jen neteoretizoval, ale výsledky ověřoval v praxi.
thorp1
Čím byl výjimečný?
Tvrdilo se, že v karetních hrách typu black-jack nelze dlouhodobě vyhrávat. Prostě casino má výhodu a vy časem přijdete o své peníze.
Tvrdilo se, že ruleta je natolik náhodná hra, že nelze předpovídat padající čísla, krupiér má výhodu a vy časem prohrajete svoje peníze.
Tvrdilo se, že akciové trhy jsou efektivní a že ….

A Edward Thorp prakticky prokázal, že ta tvrzení nejsou pravdivá.

Edward Thorp byl člověk, který měl jednu obdivuhodnou vlastnost. Bavilo ho (a možná ještě baví, i když mu je teď tuším asi 85 let) ověřovat si věci sám. To, že někdo řekne „ je dokázáno, že to a to nejde“, pro něj nic neznamenalo.

S kolegou sestrojil v šedesátých letech asi první „počítač“ nositelný na těle.
Než sestrojili tehle přístroj, koupili si vyřazenou ruletu a natáčeli, jak kulička rotuje, propočítávali a stanovovali pravděpodobné místo zastavení kuličky.
Počítač byl složen ze dvou částí – jeho kolega měl v botě spínač a na těle potom vysílač, Thorp měl přijímač a sluchátko.
Když vhodil krupiér kuličku do rulety, Thorpův kolega zmáčknul v botě spínač a při obíhání kuličky mačkal znovu. Přístroj na těle vysílal tón podle toho, v jaké části se asi kulička zastaví. Thurp potom přijímal signál a podle tónu vsázel.
I když měl přístroj úspěch a dařilo se jim vyhrávat, v tomto případě Thorp s kolegou od dalších pokusů časem ustoupili, protože přece jen ten hardware byl dost nepohodlný. Část na obrázku.
thorp2
Co se ale Thurpovi povedlo dokonale, to byl black jack (a potom i další karetní hry).
Tady se tvrdilo, že nelze krupiéra porazit. Thorp byl ale jiného názoru. Začal vypočítávat pravděpodobnosti během hry. Na začátku ale zjistil, že by mu na jeho výpočty nestačilo ani několik lidských životů. Potom našel výpočetní místnost, kde byly mechanické počítačky. I tak to ale bylo prakticky nezvladatelné.
Potom se objevil na univerzitě první počítač. Thorp si napsal program a vše opravdu vypočítal. Potom použil metodu zjednodušování.
Výsledek byl takový, že při hře Thorp neustále pomocí zjednodušené metody propočítával svoji výhodu nebo nevýhodu proti krupiérovi a když měl výhodu, vsadil hodně….
Protože se mu dařilo, musel potom do kasin pod různými převleky. Jeho první testování hry s penězi za pomoci dvou tajemných milionářů byl taky výborný příběh.
Tahle část knížky byla pro mě asi nejčtivější.

Thorp napsal knížku Beat the Dealer o své metodě hraní black jacku a ta se stala tak populární, že kasina musela pod nátlakem hráčů používajích jeho metodu měnit pravidla….

Thorp tuto sféru opouští a vrhá se do „největšího kasina na světě“ – na akciové trhy. I tady si vypracuje na tu dobu revoluční systém, kdy ve svém fondu pomocí počítačů vyvažuje riziko nákupu akcií atd.. A nebyl by to on, kdyby nebyl zase úspěšný…..

Jeho život je tedy bez debaty super zajímavý.

A ke knížce samotné:
Je to autobiografie. Nejprve něco z dětství a pak prožíváme všechna ta dobrodružství. Dojde i na osobní život – seznámení a život s jeho manželkou.

První zhruba polovina knihy pro mě byla suprová. Thorp má i takový lehký skrytý smysl pro humor.
Někde před polovinou knihy se dostáváme k zakládání jeho fondu. Mě zajímaly jeho názory a tak jsem se nenudil. Ale někdo, kdo šel jen po jeho životopisu se možná na dost dlouho zasekl v kapitolách věnovaných Thorpovým názorům na investování a akciové trhy, na teorii efektivních trhů atd… Ke konci se zase kniha rozjede v tom životopisném stylu.

Celkově tedy u mě skoro nadšení.
Ale asi by bylo lepší kus té prostřední akciové části vypustit a vydat ji třeba jako zvláštní knížku. I když nevím, jestli by to nebylo podobné jeho knížce Beat the Market – tu jsem nečetl.

Co si z knihy odnáším
Nebudu sice hrát ani black jack, nebudu hrát v kasinu ruletu, nebudu investovat do akcií stylem, který popisuje Thorp.

Z knížky si ale odnáším to, že i když něco vypadá jako neřešitelné, může se najít člověk, který to rozlouskne. Člověk, který si chce sám ověřit to, co ostatní považují za dané a má snad až dětskou radost z přemýšlení a řešení problémů.

Líbilo se mi, jak pěkně psal o své (teď již zemřelé) manželce.

Určitě bych si ještě o Thorpovi něco rád přečetl – z knížky jsem měl dojem, že i přes jeho nesporné úspěchy v matematice a finanční úspěch zůstal svůj a „normální“.
Neustále si s sebou nesl své dětství, které prožil v čase velké ekonomické deprese a kdy vyrůstal v nuzných poměrech. Často se v knize zamýšlel nad bohatstvím a to bylo taky zajímavé.

Tomu člověku se dařilo snad všechno, na co sáhnul.