Ohlédnutí za zimní plaveckou sezonou

Letošní plavecká sezona pro mě byla úspěšná.
Dost dlouhou dobu jsem chodil na rybník a potom, co zamrznul, jsem testoval řeku. Ta letos nezamrzla natolik, že by se v ní nedalo koupat, ale přesto jsem se zdaleka nekoupal každý den (tedy všední den, protože se chodím koupat před prací). Většinou to vycházelo tak 3x týdně.

Od začátku listopadu jsem testoval svůj elektronický teploměr. Chtěl jsem vysledovat, jak teplota vody klesá a jak se u toho cítím.

Začátkem ledna mi bohužel teploměr uplaval, takže 9.1. moje měření končí, ale to nevadí.
Tady je takový grafík s teplotami od začátku podzimu právě do toho 9.1.
graf
Oproti minulé sezoně byla tahle lepší v tom, že jsem se koupal prakticky bez většího výpadku pořád.
Jeden týden jsem nebyl na vodě ve vánočním volnu (i když tady jsem se pěkně „vybahnil“ v chladící nádrži u kamarádovy sauny.
Druhý týden, kdy jsem se vůbec nekoupal, byl týden, kdy byly teploty kolem 17 stupňů pod nulou a potom vál ten hrozně nepříjemný východní vítr (až vichr).
Nekoupu se, pokud je teplota vzduchu pod minus deset nebo fouká. Tady bylo obojí.

Měl jsem štěstí, za celý rok si na mě nezalezla žádná nemoc, takže jsem si to pěkně užil.
IMG_20180424_065129
Občas bylo na mě koupání dost extrémní – když byla teplota vzduchu tak kolem minus 10 stupňů a voda mohla mít tak 1 až 2 stupně, tak jsem se potom cestou do práce pěkně klepal a v práci trvalo dost dlouho, než jsem rozmrznul.
Ale oproti minulé sezoně jsem nevyměknul a do zámrzu rybníka dával pořád těch svých 200m.
V první sezoně jsem se trochu bál a tak jsem vždycky plaval jen pár desítek metrů.

Máme konec dubna, a už asi čtrnáct dní si užívám asi nejlepší koupačku. Od chvíle, kdy roztál led, chodím na rybník a je to super. Voda se krásně otepluje a ještě tam není invaze rybářů.
V pondělí byl rybník na příjezdových cestách obehnaný plastovou páskou proti vstupu. Trochu jsem se vylekal, co se děje. Ale na stromě byla cedulka s textem, který mi zlepšil den. Do 5.5. jsou na rybníku hájené ryby, takže se nesmí rybařit. Takže mám rybník sám pro sebe.
Co víc si v životě přát….:-).

A Man for All Markets – Edward Thorp

Už dlouho jsem si chtěl přečíst o tomhle chlapíkovi.
Pokud ho neznáte, tak jen stručně:
Extrémně chytrý matematik a fyzik, profesor, který o matematice jen neteoretizoval, ale výsledky ověřoval v praxi.
thorp1
Čím byl výjimečný?
Tvrdilo se, že v karetních hrách typu black-jack nelze dlouhodobě vyhrávat. Prostě casino má výhodu a vy časem přijdete o své peníze.
Tvrdilo se, že ruleta je natolik náhodná hra, že nelze předpovídat padající čísla, krupiér má výhodu a vy časem prohrajete svoje peníze.
Tvrdilo se, že akciové trhy jsou efektivní a že ….

A Edward Thorp prakticky prokázal, že ta tvrzení nejsou pravdivá.

Edward Thorp byl člověk, který měl jednu obdivuhodnou vlastnost. Bavilo ho (a možná ještě baví, i když mu je teď tuším asi 85 let) ověřovat si věci sám. To, že někdo řekne „ je dokázáno, že to a to nejde“, pro něj nic neznamenalo.

S kolegou sestrojil v šedesátých letech asi první „počítač“ nositelný na těle.
Než sestrojili tehle přístroj, koupili si vyřazenou ruletu a natáčeli, jak kulička rotuje, propočítávali a stanovovali pravděpodobné místo zastavení kuličky.
Počítač byl složen ze dvou částí – jeho kolega měl v botě spínač a na těle potom vysílač, Thorp měl přijímač a sluchátko.
Když vhodil krupiér kuličku do rulety, Thorpův kolega zmáčknul v botě spínač a při obíhání kuličky mačkal znovu. Přístroj na těle vysílal tón podle toho, v jaké části se asi kulička zastaví. Thurp potom přijímal signál a podle tónu vsázel.
I když měl přístroj úspěch a dařilo se jim vyhrávat, v tomto případě Thorp s kolegou od dalších pokusů časem ustoupili, protože přece jen ten hardware byl dost nepohodlný. Část na obrázku.
thorp2
Co se ale Thurpovi povedlo dokonale, to byl black jack (a potom i další karetní hry).
Tady se tvrdilo, že nelze krupiéra porazit. Thorp byl ale jiného názoru. Začal vypočítávat pravděpodobnosti během hry. Na začátku ale zjistil, že by mu na jeho výpočty nestačilo ani několik lidských životů. Potom našel výpočetní místnost, kde byly mechanické počítačky. I tak to ale bylo prakticky nezvladatelné.
Potom se objevil na univerzitě první počítač. Thorp si napsal program a vše opravdu vypočítal. Potom použil metodu zjednodušování.
Výsledek byl takový, že při hře Thorp neustále pomocí zjednodušené metody propočítával svoji výhodu nebo nevýhodu proti krupiérovi a když měl výhodu, vsadil hodně….
Protože se mu dařilo, musel potom do kasin pod různými převleky. Jeho první testování hry s penězi za pomoci dvou tajemných milionářů byl taky výborný příběh.
Tahle část knížky byla pro mě asi nejčtivější.

Thorp napsal knížku Beat the Dealer o své metodě hraní black jacku a ta se stala tak populární, že kasina musela pod nátlakem hráčů používajích jeho metodu měnit pravidla….

Thorp tuto sféru opouští a vrhá se do „největšího kasina na světě“ – na akciové trhy. I tady si vypracuje na tu dobu revoluční systém, kdy ve svém fondu pomocí počítačů vyvažuje riziko nákupu akcií atd.. A nebyl by to on, kdyby nebyl zase úspěšný…..

Jeho život je tedy bez debaty super zajímavý.

A ke knížce samotné:
Je to autobiografie. Nejprve něco z dětství a pak prožíváme všechna ta dobrodružství. Dojde i na osobní život – seznámení a život s jeho manželkou.

První zhruba polovina knihy pro mě byla suprová. Thorp má i takový lehký skrytý smysl pro humor.
Někde před polovinou knihy se dostáváme k zakládání jeho fondu. Mě zajímaly jeho názory a tak jsem se nenudil. Ale někdo, kdo šel jen po jeho životopisu se možná na dost dlouho zasekl v kapitolách věnovaných Thorpovým názorům na investování a akciové trhy, na teorii efektivních trhů atd… Ke konci se zase kniha rozjede v tom životopisném stylu.

Celkově tedy u mě skoro nadšení.
Ale asi by bylo lepší kus té prostřední akciové části vypustit a vydat ji třeba jako zvláštní knížku. I když nevím, jestli by to nebylo podobné jeho knížce Beat the Market – tu jsem nečetl.

Co si z knihy odnáším
Nebudu sice hrát ani black jack, nebudu hrát v kasinu ruletu, nebudu investovat do akcií stylem, který popisuje Thorp.

Z knížky si ale odnáším to, že i když něco vypadá jako neřešitelné, může se najít člověk, který to rozlouskne. Člověk, který si chce sám ověřit to, co ostatní považují za dané a má snad až dětskou radost z přemýšlení a řešení problémů.

Líbilo se mi, jak pěkně psal o své (teď již zemřelé) manželce.

Určitě bych si ještě o Thorpovi něco rád přečetl – z knížky jsem měl dojem, že i přes jeho nesporné úspěchy v matematice a finanční úspěch zůstal svůj a „normální“.
Neustále si s sebou nesl své dětství, které prožil v čase velké ekonomické deprese a kdy vyrůstal v nuzných poměrech. Často se v knize zamýšlel nad bohatstvím a to bylo taky zajímavé.

Tomu člověku se dařilo snad všechno, na co sáhnul.

The Hawkline Monster_ A Gothic Western – Richard Brautigan

Připravíme si následující ingredience – pár profi zabijáků, western, duchařinu, laboratoř ve sklepě ve starém domě v horách, tajemné síly, trošku erotiky a takový šibalsky schovaný humor …
Všechno pěkně zamícháme a s největší pravděpodobností z toho vyleze nepoživatelný gulášek.
HawklineMonster
Celkem překvapivě se tak nestalo v případě knížky The Hawkline Monster od Richarda Brautigana.
Jasně, nakonec si člověk může říct – Co to vlastně mělo být?
Ale mě to bavilo. A to tak, že docela dost. Třeba ten westernový začátek byl výborný. Trochu mi dělal potíž přechod z westernu k části, kde se začaly dít nadpřirozené věci, ale když člověk na tu hru přistoupil, tak to bylo zase dobré.

Líbilo se mi, jak si dělá srandu z klišé těch různých žánrů. Každopádně umí pěkně čtivě psát.

Proč jsem to vlastně četl, jak jsem na tuhle blbost narazil?
Na goodreads.com mi to doporučilo nějakou knížku od Richarda Brautigana. Nikde jsem ji nenašel, tak jsem od něj zkusil tuhle, i když neměla tak dobré hodnocení.

Každopádně se pokusím sehnat tu původně doporučenou.

Hana Librová a žáci – Věrní a rozumní

Četl jsem poměrně nadšenou recenzi na knížku Věrní a rozumní.

Kamarádka ji měla doma a půjčila mi ji, přiznám se, že bych si ji asi sám nekoupil. Takže ji tímto děkuji za půjčení.
rozumni
Jedná se vlastně o třetí autorčinu knihu v této sérii – první byla Pestří a zelení – Kapitoly o dobrovolné skromnosti, druhá Vlažní a váhaví – Kapitoly o ekologickém luxusu. Ani jednu jsem nečetl a proto budu celkově možná nepřesný a neobjektivní, protože mi neznalostí prvních dvou utekly nějaké souvislosti.

V roce 1992 si Hana Librová vytipovala několik rodin, které nežijí typickým konzumním způsobem a jejich osudy zaznamenala v první knize Pestří a zelení. Většinou se rodiny odstěhovaly někde z města na samotu s určitými ideály o samozásobitelství a o k sobě, dětem a životnímu prostředí příznivějším životním stylu.

Druhá knížka je vlastně pokračováním té první, ale mapuje osudy těchto rodin po deseti letech.

A tahle třetí knížka by měla být takovým shrnutím a měli bychom se dozvědět, kam se stočily osudy našich „hrdinů“ po dalších více než deseti letech a velkým lákadlem pro mě byla část, která se měla věnovat jejich dětem. Tam mě hodně zajímalo, jak děti (většinou již dospělé) hodnotí svoje mládí, jak se staví k rozhodnutí rodičů vést dobrovolně skromný život s jinými prioritami než většinová populace a jestli jdou samy v jejich kolejích, nebo uhnuly jiným, nebo dokonce v rámci nějaké kompenzace úplně opačným směrem. Šetření k této třetí knížce už neprováděla autorka sama, ale pozvala si k tomu i své žáky.

Knížka se mi těžko hodnotí, protože se skládá ze dvou, pro mě dost nekompaktních částí.
V první části je klíč. Jestli jsem to dobře pochopil, tak je to klíč k pochopení toho, z jakých hledisek autorka na život těchto rodin nahlížela.

Tahle část pro mě byla dost těžko stravitelná, i když spousta věcí byla poučná, o tom žádná.
Pro mě bylo i hodně rušivé vkládání různých tabulek s básněmi a různými úryvky do textu. Působilo to na mě tak nějak gulášovitě.
Co mi ale v této části vadilo nejvíc, bylo to, jak se autorka často snažila naznačit, jaký názor je správný.
Ono se to trochu objevovalo i v druhé části, ale už ne tak markantně.
A nejsem si jist, jestli mi ten klíč k něčemu při čtení druhé, pro mě hlavní části knihy, vůbec k něčemu byl.

Druhá část, shrnutí a rozšíření poznatků o minulém a současném životě respondentů, to bylo jiné kafe.
Bylo to čtivé, těšil jsem se na každou další stránku.

Na začátku druhé části bylo shrnutí života a životního stylu rodin z prvních dvou knih a to, kam se po 20 letech posunuly.
Pozitivní bylo, že většina z nich nevyměkla a více či méně pokračovala v nastaveném kurzu. Až tuším na jednu výjimku zůstali všichni na stejném místě, nestěhovali se.

I když, prakticky všechny rodiny už měly auta. Nežily nebo nežijí žádným marnotratným životem, ale už trochu upustily od samozásobitelství a projevila se jejich trochu vyšší životní úroveň.
V jedné chvíli jsem se musel sám sebe zeptat, v čem se vlastně jejich život liší třeba od toho mého.

Asi nejzajímavější pro mě byla část věnovaná dětem, většinou již dospělým. Bylo zajímavé sledovat, jak zpětně vidí svoje mládí limitované „nedostatkem“ věcí, které měly jejich vrstevníci, vzdáleností od „civilizace“ atd..
I když se možnost, že si budou tyto věci v dospělém věku kompenzovat, nenaplnila, do extrémů jako jejich rodiče už nešly.

Druhá část knížky pro mě měla jen jednu vadu – byla moc krátká.

Tak kdyby to bylo na mě, zkrátil bych první část knihy na minimum a větší prostor bych nechal sledování samotných rodin, myslím, že materiálu měli výzkumníci určitě dost.

I přes ty moje výhrady se mi knížka hodně líbila. Suprově vybrané téma, zajímavé osudy lidí z masa a kostí, sledování osudů rodin po desítkách let. Moc pěkné.

A jedno takové malé šťouchnutí. Chápu autorčin postoj k ochraně přírody. Jestli jsem pochopil autorčiny poznámky v knížce správně, je v  jejich očích industrializace, luxus a dnešní mainstrýmový životní styl špatná věc.
Na druhou stranu jsem se v knížce dočetl, že na svůj projekt, tedy na výzkum a knihu dostala grant.
Tady mám možná trochu extrémní názor. Ale je třeba si uvědomit, že peníze z grantů se musely někde vzít. A asi je do kasy nedali ochránci přírody, asi jich tam nedali moc skromně žijící lidé atd..

Možná budu trochu krutý, ale bez toho, že by ty zlé firmy něco vyráběly, by tehle projekt asi nevznikl. Bohužel.

Naštěstí tedy vznikl a i přes moje výhrady díky za něj.

Víc se mi v tomhle směru líbí přístup třeba takového Urzy, který propaguje anarchokapitalismus. Je proti daním, dotacím a grantům a na svou knížku vybral peníze sám od lidí, které to zajímá. Podle mě správný přístup.

Tracyho tygr – William Saroyan

Už dlouho jsem si chtěl přečíst Tracyho tygra.
Nějak jsem se k tomu ale nikdy nedostal.
27851
Teď začal můj nejmladší synek s kamarády nacvičovat Tracyho tygra jako divadelní hru.
Zmínil jsem se o tom kamarádce a ta mi knížku hned půjčila.
Knížka mi byla sympatická už tím, že je kraťoučká – tak dvě hoďky čtení.

A musím říct, že se mi to líbilo, i když si nejsem úplně jistý, jestli jsem všemu porozuměl.

Chápu to jako takové podobenství o vášni a lásce, o takové té potrhlosti a divokosti, co člověk v sobě má (hlavně v mládí).

V knížce je i úryvek z básně Wiliama Blake a já jsem si vzpomněl, že jsem znal kdysi dvě české kapely, které měly tehle text v různých podobách ve své písni.

U Půlnoci se mi víc líbí text, u Betula Pendula zase hudba.

Za mě knížka dobrá, jsem hodně zvědavý, jak si s divadelní hrou mládežníci poradí.
Jako divadelní hru jsem to nikdy neviděl a upřímně řečeno si moc nedovedu představit, jak se to divadelně uchopí a ztvární.

Takže odškrtnuto.