Pavlína Brzáková – Dědeček Oge

Když šamanské období, tak pořádně!
do
Na Rádiu Wave se mi líbí pořad Hergot, který je věnovaný duchovním věcem a náboženství. Moc se mi líbí, jak ho moderátoři vedou – bez předsudků, bez odsuzování čehokoli, je tam i trocha nadsázky a ironie.
V jednom pořadu si pozvali Pavlínu Brzákovou, která vyprávěla o svých cestách na Sibiř za místní kulturou a o šamanismu.

A to už byl jen krůček k tomu, abych si koupil její knížku Dědeček Oge.
Je to příběh šamana Ogeho od jeho dětství po jeho smrt a Pavlína Brzáková ten příběh poskládala, jestli jsem to dobře pochopil, z útržků vyprávění o jednom šamanovi.

Nejradši bych si koupil e-book, ale ten nevyšel. Rozhodoval jsem se tedy mezi papírovou knížkou a audioknihou a protože mi audioknížky vyhovují, vybral jsem si druhou možnost.
Trochu mě mrzí, že si nejde audioknížku koupit a stáhnout. Já prostě nepotřebuju mít CDčko v obalu, které se bude válet někde v šupleti.
Ale nedalo se nic dělat. Pozitivní bylo, že na CD byly už MP3ky, takže jsem nahrávku aspoň nemusel konvertovat.

Ale k samotné knížce – nahrávce.
Audioknihu namluvil Jaroslav Dušek a Ondřej Smeykal hraje na didjeridoo.
I když Duška moc nemusím, knížku načetl moc pěkně.
Chvilku trvalo, než jsem si zvyknul na to, že je prakticky celá četba podkreslena hudbou.
Ale není to jednotvárné, a i když jsem to moc nezkoumal, zdálo se mi, že se hudba s emocemi v knížce měnila. Takže trochu nezvyklé, ale za mě spíše plusové body.

Příběh se nejdříve ubírá po dvou kolejích – Ogeho dětství jedna, střední věk druhá a postupně se přesouváme už jen po jedné koleji ze středního věku do Ogeho stáří. (Nebo si aspoň myslím, že to tak bylo).

Je vidět, že Pavlína Brzáková nepíše o něčem, co někde vyčetla, ale má to odžité v terénu.
Samotný příběh se mi líbil, i když nevím, jak by působil na někoho, kdo se nezajímá o šamanismus a tak pro něj může být knížka jen snůškou báchorek. Nevím.

Není to zrovna veselý příběh, chvílemi to je dost drsné. Ale mně se to líbilo. V závěru knížky se podíváme do období, kdy se na scéně objevují Rusové a původní život Tunguzů v tajze dostává jiný, bohužel ne moc optimistický ráz.

Jestli se mi něco nelíbilo?
Těžko říct. Něco bylo možná trochu rozvleklejší – třeba to, jak se chlapec Oge při své inicializaci setkával se svými silovými zvířaty.

Ale celkově to bylo moc pěkné – člověk vždycky odletěl z téhle naší „reality“ někam úplně jinam, k řece Tunguzce. V budoucnu si chci koupit knížku Dva světy, což by mělo být takové pokračování Dědečka Ogeho s hlavní postavou Kuktyčem, se kterým jsme se setkali už v Dědečkovi Ogem.

Be Sociable, Share!