William B. Irvine – A Guide to the Good Life

Kdybych nevěděl, o čem knížka je, její název by mě asi odradil. Těch návodů, jak správně žít, už jsme viděli….

Knížka má ještě podtitul (The Ancient Art of Stoic Joy), což je sice lepší, ale kdybych o ni kdesi nečetl pochvalnou recenzi, asi by mě ani tohle nepřivábilo a nepřesvědčilo, abych si ji přečet.
A to by byla chyba!
Protože tahle knížka byla výborná – alespoň pro mě.
guide
Stejně jako autor knihy jsem dříve hledal inspiraci pro život i v buddhismu, hlavně pak v zenbuddhismu. Sice jsem se nechal některými věcmi ze zenu inspirovat, ale zjistil jsem, stejně jako autor knihy, že toto učení asi není úplně pro mě.
Nejsem schopen bez nějakého mistra provádět meditace. Chyběla mi nějaká knížka, která by mi jazykem dnešní doby zen víc přiblížila a zasadila ho do moderního života. Navíc jsem v knihách o zenu nacházel tolik rozporů, že jsem se nedokázal správně zorientovat.

O stoicismu jsem před čtením knížky nevěděl prakticky nic. Znám jen ten slovní obrat, že někdo něco přijal se stoickým klidem a matně si vzpomínám, že to byla asi jedna z mnoha filozofií, o které jsem se ve škole učil takovým tím memorovacím stylem a do dalšího dne na ni zapomněl.

Knížku A Guide to the Good Life napsal chlapík, který se pokusil přenést učení stoické školy do naší doby a naroubovat ho přímo do každodenního života. I za cenu, že ne vše bude správně přeneseno a pochopeno, což mi ale nevadí. Naopak. Cením si odvahy, se kterou to udělal.

Co mě i dost překvapilo, bylo množství podobností stoicismu se zenem. Možná byly tyhle podobnosti vypíchnuté kvůli tomu, že se Irvine také o zen zajímal.

První část knihy je takový úvod, kde se dozvíme, kdy toto učení vzniklo, dozvíme se něco o nejvýznamnějších stoicích. Komu se nechce tuhle část číst, klidně si může najít něco na wikipedii a myslím, že se nic nestane, když to přeskočí.

Druhá část nás seznámí se základními technikami stoického učení. Z toho mi asi nejdůležitější připadla negativní vizualizace. A k té se ještě v článku vrátím.

Důležité je i rozdělení událostí na ty, které mohu ovlivnit úplně, které nemohu vůbec ovlivnit a které mohu ovlivnit částečně.
Už dávno jsem přijal do svého života to, že co nemůžu ovlivnit, tím se nezabývám (nebo se snažím tím nezabývat). Jasně, něco, co mám plně pod kontrolou, tomu se věnuji.

Pak je tu ale spousta věcí, které mám pod kontrolou jen částečně. Co s tím? A tady je výborná jednoduchá rada, co s tím. Zní samozřejmě, ale její aplikace tak samozřejmá a jednoduchá není. Zaměřit se jen na část, kterou mohu ovlivnit.

V knize je uveden příklad s tenisovým utkáním. To, jestli vyhraju, mohu ovlivnit jen částečně. Budu tvrdě trénovat, budu se koncentrovat atd.. Asi už ale neovlivním formu soupeře a další okolnosti zápasu. Tam je třeba se zaměřit na to, co ovlivnit mohu a i při případné prohře mít radost z dobré přípravy a provedení. Úplně mi to připomnělo zenovou povídku Býčí oko(bohužel nemůžu nikde najít odkaz), kde střílel zenový mistr z luku a i když netrefil střed terče (býčí oko), měl ze střely k údivu diváků radost, jako kdyby trefil. Pro něho to dopadlo dobře – trénoval, přípravoval se na střelu, soustředil se, takže výsledek, kdy netrefil, pro něho neměl zase takovou důležitost.
V této části jsou i další techniky. Je ale lepší si to přečíst.

Třetí část jsou rady stoiků
Jak jednat s jinými lidmi, jak překonat smutek a bolest, jak se stavět k luxusu, sexu a touze po slávě v životě, jak dobře zakončit život atd.. Zajímavé, poučné.

Ve čtvrté části se autor snaží přenést stoické učení na naši dobu

Tady s ním ne úplně se vším souhlasím, ale to není tak podstatné.

Moc se mi líbila kapitola, ve které Irvine popisuje svoje vlastní zkušenosti se začleňováním stoických praktik do svého života. Musel jsem se třeba smát u příhody, kdy kvůli tomu, aby si vyzkoušel, jak čelí výzvě, vystoupil na jakémsi recitálu se svou neumělou hrou na banjo, což popisuje jako poměrně drsnou zkušenost.

Shrnuto a podtrženo
Pro mě přínosná výborná kniha. Myslím, že spoustu věcí a technik přejmu do svého života. U něčeho si nejsem jistý – třeba předčasné ukončení života, i když v příkladech stoiků bychom to dnes nazvali spíš eutanázie. Názor na sex mám asi taky jiný, než je v knížce. Ale to nevadí.

Ještě si musím pořádně promyslet tu negativní vizualizaci. Jde v podstatě o to, že si představujeme věci, které by se mohly stát. A to negativní věci.

Běžně si třeba myslíme, že je jisté, že máme co jíst, že máme okolo sebe naše bližní, že jsme zdraví atd.. Jsme ale pořád nespokojeni a chceme víc.

A tak si představujeme, že ty věci nebo lidi ztratíme. Po nějaké době takového nácviku si těch věcí, které máme, mnohem víc vážíme a užíváme si mnohem víc života. Jsme spokojenější. Je to samozřejmě mnohem složitější, a je lepší si to celé přečíst v knížce.

Věřím, že to tak funguje (dokonce i v zenové knize Hagakure se píše:
Denně bychom měli meditovat nad nevyhnutelnou smrtí. Každý den bychom měli uklidnit tělo a mysl a meditovat o tom, jak jsme probodáni šípy, rozstříleni puškami, prokláti oštěpy a rozsekáni meči, odnášeni vzedmutými vlnami, vrženi do ukrutných plamenů, zasaženi bleskem, pohřbeni při velkém zemětřesení, shozeni z třistametrových útesů, stiženi smrtelnou chorobou nebo probodnuti vlastním mečem při seppuku po smrti svého pána.
Každý každičký den bychom se měli považovat za mrtvé.
).

Já jsem ale přesvědčený, že samotné myšlenky mají sílu. A mám trochu strach, abych tím, že si budu tyhle negativní věci představovat, něco negativního nepřivolal. To si musím pořádně rozmyslet.

(Nevím, jestli byla knížka přeložena do čj. Já jsem ji měl jako audio a potom ještě ebook.
I když jsem rozumněl u audioknížky skoro všemu, pro jistotu jsem si něco dohledával i v ebooku.)

Za mě tedy knížku určitě doporučuju

Be Sociable, Share!